Cílem knihy je seznámení dětí, ale i jejich rodičů s historií Národního divadla. Záběr autorů ale sahá hlouběji do historie a mapuje základní linii snah českého národa o vlastní scénu, jež by k publiku mluvila jeho rodným jazykem. Líčí tak vlastně stoletý vývoj od povolení ke stavbě českého divadla, vydaného v roce 1786, přes stavbu Nostitzova divadla, Boudy, Prozatímního divadla až po budovu Národního divadla, její požár a nové dostavění a otevření v roce 1883.
Čtenář, a to nejen dětský, ale i dospělý, jehož znalosti této části historie jsou kusé ve smyslu jen nejzákladnějších pravd i polopravd předaných školou, má tak šanci dozvědět se z hutného a stručného, byť informačně bohatého podání mnoho zajímavého. Například si uvědomit, že samotné slavné sbírky na Národní divadlo trvaly plných třicet let, což bývá z dnešního pohledu poněkud přehlíženo.
Je dobře, že kniha vyvrací i některé předsudky, které zavedlo zejména socialistické školství - zejména ten, že sbírka byla výhradně záležitostí chudých lidí z venkova a že celá stavba Národního divadla vznikala víceméně navzdory vládnoucím Habsburkům: autorka uvádí některá jména šlechticů i podnikatelů, kteří bohatě přispěli, a připomíná i finanční dary panovnického dvora či přímo osobní příspěvek císaře Františka Josefa I., který činil 5 tisíc zlatých.
Kniha není klasický komiks - jedná se většinou o izolované ilustrace s "bublinami", které doprovázejí normálně psaný text. Rukopis Jiřího Votruby je znám především z nejrůznějších log a ilustrací, jako výtvarník tohoto díla může vzbudit diskuse i rozpaky, kniha o Národním divadle by možná zasloužila ilustrátora s přesnější, detailnější kresbou, nemluvě o schopnosti věrnějšího portrétu (obrázky velkých osobností divadla na straně 37 jsou místy vyloženě ostudné; zde obhajoba nevystačí s poukazem na "komiksovou zkratku").
Vytknout by se dala i jistá didaktičnost textu, zvláště v místech, která hovoří o "národu" či "vlastenectví". Tu naštěstí vyvažují vcelku vydařené vtípky nebo skvělé zkratkovité nápady, jako je například ten z titulní stránky. Je sice otázka, nakolik tato forma přinutí dnešní generaci počítačových her zabývat se něčím tak "nemoderním", jako je stavba Národního divadla, ale každý pokus za to určitě stojí.
Dana Flídrová, Jiří Votruba: Nazdar, Národní divadlo!
vyd. Národní divadlo, 40 stran
