Informace z předchozích článků sedí - schází se nás devět a z toho jenom dva muži. Míříme dolů do studia, kde všichni okamžitě zaujmeme stanoviště v hledišti. Ze zvyku. Na sedadlech se ale dnes příliš neohřejeme.
Celý den nás bude mít na starosti režisér Petr Hašek, principál Geisslers Hofcomoedianten a zároveň umělecký šéf budějovického Malého divadla. Po krátkém seznámení nás hned žene na pódium. Nejsem zrovna zářný příklad extroverta, který se od rána těší, až bude před publikem procítěně citovat tklivé pasáže z Lermontovova Démona, takže oceňuji, že začínáme zlehka hrou.
Na přeskáčku se pokoušíme odříkat číselnou řadu tak, aby nikdo nikomu neskočil do řeči. No, tak fajn. Jako dlouholetý skautský vedoucí tyhle hříčky moc dobře znám, hned se cítím jako doma. To, co na první pohled působí jako klasické seznamovačky, tu však má hlubší smysl. Herci se na pódiu musí znát, divadelní hra je jako provázaný organismus sestávající z mnoha na sobě závislých částí. A daří se. Po několika marných pokusech se v číselné řadě dostáváme až ke třicítce, tedy na trojnásobek našeho počtu. Petr nás upozorňuje na rytmus, musíme se vcítit do určitého tempa, díky kterému si pak nejen neskáčeme do řeči, ale ani se nemusíme tolik soustředit a jsme spontánnější.
Stará truhla a neviditelný citron
Následují hry, kdy si v kruhu musíme intuitivně hledat partnery na úklon, potřesení rukou či obejmutí, zcela beze slov. A další, kdy se všichni zkoušíme po pódiu pohybovat v gradujícím rytmu tak, aby žádné místo nezůstalo prázdné. S přibývajícím množstvím nepochopení či chybných úsudků a srážek se atmosféra definitivně uvolňuje a i my se lepšíme.
Dopolední část pak ukončujeme už opravdu trochu hereckou etudou. Nejdříve si dáváme imaginární oblíbený horký nápoj. Paráda, naleju si černý čaj a požitkářsky usrkávám. Okolí si zatím libuje v nejrůznějších druzích kafe či čokoládách. Musí na nás být dobrý pohled, však se taky Petr zpoza hlediště dobře baví a ještě nám do kruhu hází neviditelný citron.
Drezura i zábavaMěstská divadla pražská pořádají herecké kurzy pro veřejnost pod vedením režiséra Petra Haška každý měsíc. Účastníci prakticky celý den neslezou z pódia. Večer je navíc v rámci programu čeká vybrané představení z repertoáru MDP a debata s herci v tamním divadelním klubu. My například zhlédli hru Drž mě pevně, miluj mě zlehka a pohovořili s Henrietou Hornáčkovou a Zbigniewem Kalinou. |
A přidáváme - před námi uprostřed pódia se nyní zjevilo neviditelné cosi. A my si to cosi musíme vzít a pantomimicky jeden po druhém předvést, co to vlastně je a co s tím. Úkolu se jako první chopí Klára, která z pódia odtáhne objemnou bednu. Ztěžka ji postaví před Terezu. Ta z ní shrne všechen prach (je to teda asi stará bedna) a pomalu otevře, probírá se knihami a jednu vybírá. Posílá ji Martě, která v ní zálibně listuje. Docela se začínám těšit, až si taky počtu…
Kniha putuje dále přes Sašu a Pavla, pomalu se mění v album fotek, až se dostává k Janě. Ta však v albu nalezla několik bankovek a vysypává je ven. Anička pak místo cenin či snímků začala rozfoukávat peříčka, a jak se ke mně přes Kristýnu dostaly dvě myši, už asi nikdo přesně nezjistí. To se už smějeme všichni a pro úspěch si dáváme ještě jedno kolo, tentokrát s imaginárním zrcadlem.
Odpolední část programu opět zahajujeme rozcvičkou, stejně jako ráno v kruhu tančíme na hudbu, jeden z nás vždy musí skočit do středu a ostatním předvádět pohyby. V ranní verzi se našli asi tři dobrovolníci, nyní se už střídáme všichni. Že by se v nás skutečně probouzely ony kýžené sklony?
Nejen na lov jelenů
Zkoušíme další a další hry a úkoly a já si všímám, že k jednotlivcům z našeho kurzu přistupuji osobněji. Každého jsem už trochu poznal a zlehka tuším, co kdo kde udělá, jak zareaguje. Jako by se už mezi námi zapletly první nitky potřebné důvěry, kterou musí být herci na place doslova obalení. Zároveň si pomalu vymezujeme role. Bylo by samozřejmě hodně naivní po jednom dni žít v dojmu, že jsme vytvořili herecký soubor, ale začínám alespoň chápat, kde začíná ta cesta, jež vede až k magickým momentům hutné atmosféry těch nejlepších představení.
Mine několik dalších her a naše sebevědomí stoupá. V drobných scénkách si předáváme neexistující deštníky, vědra s vodou i minohledačku; dokonce lovíme jeleny. V závěru si pak zkoušíme typové role ožralců, fracků či hloupých blondýn.
Zde ale velice rychle zjišťuji, jak snadno mi během krátké chvíle improvizace dojde můj nově nabytý herecký dech, a už zase vlastně vůbec nevím, kam se vrtnout a co s rukama. Zachraňuje to až závěrečná úloha a kurz končím s uspokojivým zjištěním, že když přijde na věc, mohu libovolnému divadelnímu řediteli nabídnout dokonalé ztvárnění vřeštícího orangutana.
"Tak co, už je z tebe Hrušínský?" ptá se druhý den kamarád. No, ať už myslel kteréhokoli, nevidím to zatím ani na vedlejšák v Discopříběhu. Ale aspoň o trošku, trošičku víc tuším, jak to v těch temných chodbách hradu Elsinor vypadá.
