Děti se samozřejmě baví, když navenek oprýskané, pod kapotou kouzelné autíčko prská a mrká, na zlosyny odhazuje disky či vypouští olej, samo nejen jezdí, ale také mlátí dvířky, rozbíjí nebo zohyzďuje konkurenční vozy, tančí v plné rychlosti na dvou kolech, věčně se plaší a furiantsky předvádí, předjíždí couváním, statečně balancuje na svodidlech, až srší jiskry, a pak se klepe strachy při hororu v autokině.
A děti mají pravdu: autíčko jménem Herbie, které Hollywood oživil v nové verzi šestatřicet let poté, co se stalo poprvé diváckým hitem, představuje skutečně to nejlepší, co snímek nabízí.
Slavný Brouk, model značky Volkswagen ze 60. let, celému filmu kraluje nejen díky trikům, ale dokonce i herecky. Sklopí-li smutně oči – vlastně světla, vypadá dojemná hromádka zrezivělého plechu paradoxně přirozeněji, než když se týž prostý výraz pokouší nasadit teenagerovská hvězdička Lindsay Lohanová v hlavní roli.
Na hereččinu obranu nutno říci, že v roli dívky se skateboardem a vysokoškolským diplomem, která sní o závodění, ale nechce ranit ovdovělého tatínka, opravdu nemůže dělat zázraky. Jen o pár milimetrů výš to dotáhli Michael Keaton neboli otec a Matt Dillon, jemuž nafoukaný šampion závodní dráhy docela sedí.
Ale ani kdyby potili krev, nepohnuli by nahlouplým scénářem, jehož děj je jasný za pět minut – o minutu dříve než výsledný vzkaz, že chudoba cti netratí a že i malé auto a závodnice mohou mít velké srdce.
Zdá se, že pro automobilku je to reklama jako hrom – jenže šestiletí si vozy nekupují, dvanáctiletí sní spíš o pořádných bourácích a komerční reklamy na auta jsou dnes filmařsky stokrát lepší než Můj auťák Brouk.
