Sen noci svatojanské je jednou ze Shakespearových nejhranějších inscenací, podle ní vznikly muzikály, filmové adaptace, byla inspirací i výtvarným umělcům. Čím si tuhle atraktivitu i čtyři sta let po vzniku Snu vysvětlujete?
Je to hra napsaná pro lidi. Není to intelektuální debata, jako je Hamlet, není to historická hra zahrnující morální boje o vládu nad Anglií mezi jednotlivými králi či vévody. Vlastně jen ukazuje čtyři mladé milence lapené v neobvyklém prostředí. Vystupuje v něm čarodějný král a královna, víly, elfové a obyčejní lidé, kteří jsou impozantně spojeni v jedné hře. Sen noci svatojanské je pro mě ten nejryzejší Shakespeare, ale i s jeho temnými stránkami. A je to snad jeho jediná hra, která je celá čistě produktem dramatikovy představivosti.
Hrajete v ní dvojroli Titanie a Hyppolity. V čem si je královna elfů a královna Amazonek podobná?
Hyppolita, královna Amazonek a Theseova nevěsta, je mnohem těžší role, protože toho méně říká a méně je toho také řečeno o ní. Takže se jako její představitelka musím víc přizpůsobovat okolnostem a situacím přímo na scéně, nikoli v textu. Obě ty postavy jsou však extrémně ctižádostivé. Titanie je na začátku rozzlobená na Oberona, Hyppolita je rozzlobená, protože se má vdát za Thesea, kterého nechce. A obě umějí využít toho, že jsou atraktivní a svůdné pro muže svého života.
Jak myšlenka obsadit vás do dvojrole vznikla?
Režisér Robert Williamson měl nápad obsadit jednu herečku do dvou rolí, což se od samého začátku ukázalo jako dobrá volba, inscenaci to určitě prospělo. Když už Williamson jednou herce obsadí, znamená to, že jim věří a věnuje se pak naplno choreografii. Jakým způsobem vytvoříme postavy, je pak už na nás.
Divadelní legendaThe British Shakespeare Company (BSC) je druhá největší divadelní společnost ve Velké Británii (vyhlášenější je už jen Royal Shakespeare Company). BSC vystupuje v londýnském West Endu na otevřené scéně, v předních divadlech i v královských palácích. Společnost účinkuje i na soukromých akcích a podporuje několik charitativních organizací. BSC má v repertoáru patnáct inscenací a celkem přes 1 500 repríz, kromě Snu noci svatojánské i Hamleta, Mnoho povyku pro nic, Zkrocení zlé ženy či Romea a Julii. Uměleckým šéfem souboru je režisér a herec Robert Williamson, který už v roce 1995 založil největší současný shakespearovský festival v Leedsu. Soubor BSC vzkřísil ideu slavení Národního Shakespearova dne (National Shakespeare Day), který připadá na 23. dubna. V tento den v roce 1616 dramatik zemřel, přesné datum narození není známo, bylo to ovšem také v dubnu v roce 1564. |
Volal mi můj agent kvůli konkurzu a moje první reakce byla: Cože? Shakespeare? To nemůžu zvládnout! Můj muž mě uklidnil a čtyři dny si se mnou procházel text, přestala jsem se bát a uvědomila jsem si, jak moc miluji Shakespeara. A také svého muže. Konkurz jsem vyhrála. Řekli mi, že mi tu roli dali, ale že naostro začínáme zkoušet za tři dny, abych se to naučila rychle. A moje reakce v tu chvíli opět byla: Cože? To už opravdu nemůžu zvládnout! Můj muž mě opět uklidnil. A odletěl do Maroka natáčet film Princ of Persia. Nasedla jsem do dalšího letadla, které do Maroka letělo, a roli jsem se tam učila s ním.
Takže je to výhoda, být ženou sira Bena Kingsleyho?
Myslím, že fakt, že žena žije s někým, s kým má opravdový a hluboký vztah, z ní činí šťastnější a spokojenější bytost ve všech možných ohledech – tedy i v práci.
Nevadí vám, že mnoho diváků přijde do divadla hlavně kvůli tomu, že uvidí jeho ženu, nikoli herečku Danielu Lavenderovou?
Být ženou Bena Kingsleyho má pozitivní vliv na moji kariéru, stejně jako to ovlivňuje můj soukromý nebo společenský život. A je mi jedno, jestli se lidé chodí dívat na představení, aby viděli manželku sira Kingsleyho. Je pro mě podstatné, co si o Titanii a Hyppolitě myslí, když z představení odcházejí. Přicházejí se dívat na Kingsleyho ženu, a když si to zasloužím, tak se pak vrátí podívat se ještě na Danielu Lavenderovou.
Z toho, co jste říkala, se zdá, že váš muž vám hodně pomáhá s přípravou na role.
Naše práce je pro nás oba důležitá. Pořád se bavíme o svých projektech, rolích, o filmech, které jsme viděli – každý večer se na nějaký film společně díváme. Ale není to tak, že bychom si sedli a on mi dával hodiny. Každý máme svoje role a vzájemně se podporujeme.
S British Shakespeare Company jste teď v létě na turné po celé Evropě. Jak se liší publikum, které na vás chodí v jednotlivých státech?
Velmi. Z představení mají radost, ale projevují to rozdílně – například v Dublinu je publikum velmi expresivní, tleská vstoje, pokřikuje. Podobné je to třeba v anglickém Leedsu. V Norsku jsou naopak plašší a tleskají v pomalém rytmu, ale zase si tam vytleskali tři velké děkovačky před oponou, prostě nechtěli odejít.
Do Prahy jste přijela už potřetí...
Poprvé to bylo velmi romantické. Byla jsem doma, můj manžel se zastavil v Praze cestou na natáčení v Litvě a volal mi. Došlo mi, jak moc mi chybí, a on mi na to řekl: Tak přijeď. Kdy? ptala jsem se. Hned, řekl on. Sedla jsem do prvního letadla do Prahy a letěla za ním. Zjistila jsem tenkrát, že Praha je určitě jedním ze tří nejkrásnějších měst na světě.
V sobotu v něm poprvé i hrajete.
A jsem zvědavá na reakce českého publika.
