Ono to bylo složitější. Táta mě chtěl poslat na americkou vojenskou akademii, mamince se zase zdálo správné, aby se prvorozený syn zaslíbil církvi. Jenže abych se dostal do semináře, musel jsem si nejdřív odsloužit tři měsíce a kněží se snažili se mnou seznámit jaksi důvěrněji, než bych si přál. Takže jsem velmi rychle pochopil, že mám v životě patrně i jiné možnosti. Okamžitě jsem církev opustil a stal se kadetem podle otcova přání, jenže to byl zase život narýsovaný důstojníka na třicet let dopředu. Našel jsem si tedy na mapě Kalifornie, až úplně na severu, městečko s univerzitou pod sekvojemi, vykouřil tady prvního jointa marihuany a stal se hercem. Mami, tati, lituji, zkusil jsem to po vašem, ale je to můj život.
Měl jste za sebou pár rolí, než z vás prakticky přes noc udělala hvězdu Magická hlubina. Trvá ještě Bessonův kult – a proč jste z něho vy sám vystoupil?
Protože nemám chuť dělat „babysitting“ . A vůbec, neříkal bych tomu kult, vidím za tím hlavně peníze, co do těch kravin cpou. Před Magickou hlubinou a po ní jsem nikdy nebyl Bessonův velký fanda, ten film mi sice pomohl, ale připadal jsem si jako Mickey Mouse v Disneylandu. Kromě toho Bessonovy filmy jsou vyloženě samčí. A proto jsem udělal ten ostrý obrat a natočil s Larsem von Trierem Evropu, naprostý protipól Magické hlubiny. Von Trier má obojí, tedy samčí i samičí vidění, ví, že svět nestojí na síle, nýbrž na pochybnosti. Ovšem Bessona dál provokuji, a on mi to dál oplácí. Rozdíl je jen v tom, že já ho kritizuji z lidského hlediska, kdežto on mi brání v práci. Ale nevadí, mě tahle hra naopak posiluje.
Proč jste se dal také na režii? Abyste Bessona ještě víc popudil, nebo ukázal špatným režisérům, jak se to má dělat, a nebo naopak, pod vlivem takových jako von Trier?
Ale ne, já chtěl být režisérem od začátku, ať jsem coby herec dělal s výtečnými filmaři, nebo se díval, jak se kvůli těm pitomým penězům podstata filmu vytrácí. Vím, řeknete, že dneska režíruje spousta herců, ale já bych do toho nešel, kdybych nebyl originální. Buď – a nebo, jinak bych to nedělal.
Ve svém režijním debutu milenci se hlásíte k takzvanému manifestu filmařské čistoty, k Dogmatu 95. Když chcete být originální, neměl byste mít dogma vlastní?
Podívejte, Dogma 95 sepsali dva ožralí Dánové za jeden večer. To není zaklínadlo, ale duševní stav. Dobré na tomhle manifestu je, že je stvořen s obrovským smyslem pro humor a že potlačuje filmovou umělost. Opravdové „dogma“ ovšem ztělesňuje Hollywood, kde jsou všichni hezcí a všichni tasí pistole. Nejveselejší je, že tisk vzal Dogma 95 smrtelně vážně. Věřte, není nic horšího než dva opilí Dánové.
Jako režisér jste vytvořil volnou trilogii – Milenci jsou podle vás o svobodě lásky, To je mé tělo o svobodě sexu a poslední má líčit svobodu ducha. Proč zrovna tři kousky a proč právě tyhle typy svobody? Jinou svobodu neznáte?
Tři se má zdá právě tak akorát, ani moc, ani málo. A jinak patřím ke generaci čtyřicátníků, co je nezajímá politika, nejsme ani nalevo, ani napravo. Tak jsem přemýšlel, co je pro nás nejdůležitější, a dospěl jsem k lásce. Víte, Francouzi nemají problémy se sexualitou, to spíš Američani, to jsou extrémisti. Naše pokolení zažilo éru sexu před nástupem AIDS a teď patnáct let pod hrozbou AIDS, kdy se ona původní svoboda vytratila. A já hledám návrat nevinnosti a rozkoše v sexu. Na jedné straně kondomy, na straně druhé všudypřítomná pornografie, která jako by nám naprogramovala, že milovat se máme jen tím a tím jediným správným způsobem. Jenže tak nepoznáte rozkoš, a možná právě to naše životy deprimuje.
Musím uznat, že na skorokněze mluvíte o sexu bez zábran. Přitom Francouzi bývají diplomaté…
Já říkám pravdu lidem do očí, aspoň těm, kterých si vážím. Třeba že jejich film dopadl pod psa. To je moje diplomacie. Ale samozřejmě jako herec umím taky nadšeně lhát: To je bezva, super, fantastické! Což říkám o filmech, které nestojí za řeč.
 Jean-Marc Barr na tiskové konferenci na MFF KV 2001 |
 Jean-Marc Barr během rozhovoru pro MF Dnes. |
 Jean-Marc Barr během rozhovoru pro MF Dnes. |
