Jak je to s vaším narozením v Havlíčkově Brodě v roce 1943?
Já se pouze v havlíčkobrodské nemocnici narodil. Tou dobou žila naše rodina ještě s dalšími dvěma rodinami v obecní pastoušce v obci Macourov. Ta leží mezi Žižkovým Polem a Českou Bělou. Byl jste někdy v Macourově?
Jan Vala (70)Moderátor a herec. Zahrál si ve filmech Jáchyme, hoď ho do stroje! či Perličky na dně. Narodil se v Havlíčkově Brodě a později vyrůstal v nedalekém Macourově. Jako moderátor uváděl kdysi velmi populární Televizní klub mladých. Po roce 1989 pak třeba seriál Putování za vínem. "V Perličkách na dně mám scénu s Vladimírem Boudníkem, otcem moderní grafiky. Rád bych měl od něj nějaké dílo," říká. |
Asi ne.
Nepatrná vesnička s asi osmnácti čísly, nemýlím-li se. Naši tam byli nejchudší bezzemci, dřeli u sedláka. Tam jsem pobyl dva a půl roku. Ano, tak nuzně začínal můj život. Nicméně dobří sousedé v Macourově mě vykrmili kozím mlékem, takže základ jsem měl výborný.
Co s vámi bylo po válce?
Přišla chvíle velkých možností pro mou rodinu. Odjeli jsme do pohraničí sehnat si domek po vysídlených Němcích. Jenže tatínek si vzpomněl pozdě, neuměl v tom chodit. Maminka si taky nic nepřečetla, protože do školy nikdy nechodila. Přišla z Podkarpatské Rusi, z hladomoru. Takže jsme se přestěhovali v druhé polovině roku 1946 na místo, které zbylo. Na samotu u lesa, která byla kilometr a půl od vesnice Dlouhý Most poblíž Liberce. K mému dětství patřilo pasení krav. Nebo jsme lezli do vraků náklaďáků, které tam zůstaly po Němcích. Ze samoty jsem až do maturity dojížděl na elektrotechnickou průmyslovku.
Vracíte se na Vysočinu?
V obci Cikháj máme rodinu. Žije tam moje teta a její rozvětvená rodina. V poslední době už nacházím čas na to, abych se tam dostal. Vysočinu považuju za senzační, prostý a cudný kraj. I když mě pak život zavál na sever republiky a teď na její jih.
Kde v současnosti žijete?
V místě s krásným výhledem do vinic v obci Šatov u hranic s Rakouskem. A někdy také v Olomouci, kde žije moje milá.
Vraťme se do vašeho mládí. Kteří herci seděli ve zkušební komisi, když jste dělal zkoušky na DAMU?
Tehdy tam bylo 340 uchazečů. Vzali nás 32. V komisi byli Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová a Vítězslav Vejražka. Trému jsem neměl. Myslím, že jsem velmi slušně recitoval. A říkal jsem jeden zamilovaný monolog. Tím jsem je ale asi neokouzlil, protože jsem tehdy měl pramalé divadelní zkušenosti.
Tak co se vám povedlo?
Dali mi témata k improvizaci. Povedly se mi tam parodie mých profesorů, což chtěli. K improvizaci na jevišti mám asi talent. To se později projevilo i v divadle Ypsilon.
Kdo byli vaši spolužáci na DAMU?
Největší hvězda, která u nás pak bohužel nerozkvetla z důvodu odchodu do zahraničí, byl Vladimír Pucholt. Ten tady stihl otočit poměry ve filmovém herectví. Před ním uměl tak prostě a jednoduše hrát Jaroslav Marvan. Pucholt má dar veleupřímnosti. Jeho tatínek byl významný pražský advokát, kterého smetl únor 1948. Vladimír se doma učil nelhat. A nelhal na jevišti ani v životě. Další spolužák byl Jirka Wimmer, můj parťák.
S tím jste prožil kus života, zavzpomínejte na něj víc.
Spolu jsme třeba jezdili uvádět koncerty skupiny Rangers – Plavců. K tomu jsme si sami vymýšleli scénky. Třeba i ve španělštině, byli jsme spolu též na Kubě. V Československu ale nebylo intendatské prostředí. Nikdo tehdy neřekl, že Jirka je talent, do kterého se vyplatí investovat. Oslovit pro něj autory, využít jeho schopností. Udělali jsme spolu scének habaděj. Natočeny jsou myslím jen dvě. Je to škoda. On ve mně probudil autorské herectví. Byl to laskavý, hodný a všestranně talentovaný člověk, se kterým jsem se nikdy nepohádal.
Vaše asi nejznámější filmová role je opravář Maňas ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Ve scéně protiúplatkového kurzu vám tam chtěl právě Jiří Wimmer trhat zuby. Kde si vás do filmu vybrali?
Tehdy jsme byli s Jirkou Wimmerem v Ypsilonce. My jsme znali Divadlo Járy Cimrmana a Svěrák se Smoljakem zase znali Ypsilonku. Tam nás viděli a oslovili nás. K této scéně se vztahuje jedna nepříjemnost. Když mě v roce 1984 vyhodili z televize, tak celou tuto scénu se mnou z filmu vystřihli. Trvalo několik let, než to tam soudruzi vrátili zpátky. Bylo to až po intervencích obou autorů a režiséra Lipského. Takhle jsem vadil.
Proč jste se s Wimmerem pracovně rozešli?
Jirka měl jedno takové období, kdy hodně pil. A už na něj nebyl spoleh. A mě tehdy Jana Švandová přivedla do televize. Dělala takový magazín Mladýma očima. Tam začalo moje improvizační období v televizi. Tehdy jsem se vůbec nedržel textu, byť byla tuhá normalizace. Naštěstí tehdy šéfredaktor obhájil novou kvalitu moderování. To, že se moderátor opravdu na něco ptal a dotyčný musel odpovídat. A ne, že oba dva memorovali naučené otázky a odpovědi, což se tenkrát dělalo.
Ve filmografii máte i Skřivánky na niti a Kdyby tisíc klarinetů. A to jsem asi nepozorný divák, tam jsem si vás nevšiml. Tak se hloupě zeptám, co v těchto filmech hrajete a hlavně ve které chvíli?
Abych vám pravdu řekl, tak Klarinety si musím znovu prohlédnout, abych si taky všiml (směje se). Jak už to tak někdy u filmu bývá, tak se delší scéna sestříhá. Ve Skřiváncích se mihnu. Kráčím jako policajt za průvodem pionýrů. Na začátku průvodu jde Věra Galatíková. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem mohl vidět, jak to režisér Jiří Menzel dělal. A že jsem se ho mohl i na něco zeptat. Obdobně jsem točil s Pavlem Juráčkem film Každý mladý muž. Pěknou scénu mám v Perličkách na dně v povídce, kterou režírovala Věra Chytilová. Mám tam scénu s Vladimírem Boudníkem, otcem moderní grafiky. Rád bych měl od něj nějaké dílo. Byl jsem ale tehdy ostýchavý jej požádat. Úžasně charizmatický člověk. Jsem rád, že jsem ho poznal.
Vaše popularita vystřelila za minulého režimu ve chvíli, kdy jste uváděl Televizních klub mladých (TKM). To tehdy muselo mít obrovskou sledovanost, neexistovaly soukromé stanice...
V televizi tehdy přemýšleli, jak podchytit zájem mladých lidí, protože se na obrazovku moc nedívali. Ono taky nebylo na co se dívat v normalizačním programu. Ani já jsem se nedíval. Začali jsme to dělat s Otou Štajfem, což je bystrý a vynalézavý člověk. On do toho vnášel řád a já prvky bezprostřednosti a snad i smyslu pro humor.
Na které hosty TKM jste dodnes nezapomněl?
Třeba na Rubika, autora Rubikovy kostky. Nebo na dirigenta Václava Neumanna. Jednou jsem dělal autorský pořad o Slunci. Tam byli nadšenci, kteří na koleně vytvářeli sluneční kolektory potažené fólií. V tom měli radiátor. Úžasný. No a pak mě v roce 1984 z televize na hodinu vyrazili a začal jsem montovat ocelové haly v Jednotném zemědělském družstvu. Po dvou letech se to dozvěděl Čuba a přetáhl mě do Slušovic. Dělal jsem tam zábavné programy.
Proč vás vyhodili z televize?
To byl neustálý tlak. Tehdy se to protrhlo. Vadilo jim třeba, že jsme pořad nezačínali a nekončili pozdravem: Čest práci. Bránili jsme se zuby nehty ideologizování. Hlavně jsme se chtěli v té době slušně chovat k lidem. Diváci to tehdy vycítili a byli jsme nejsledovanější pořad. Když se zeptáte rodičů, tak všichni vědí, jaké to bylo.
Co říkáte dnešním pořadům v televizi?
Obecně se bortí míra vkusu. Dřív ji bortili svými zásadami komunisti a teď pokleslé mravy. To mi vadí. Samozřejmě ale jsou některé úžasné pořady, když si umíte vybrat. Teď se vedou řeči, že televizi spolknou počítače. Myslím si však, že když televize nezabila film, tak počítače nezabijí televizi.
Je nějaký pořad, který vám tady přes velkou nabídku chybí?
Já sleduju hodně rakouskou a německou televizi. Myslím si, že je tady ještě prostor pro další talk show jiného druhu, než dělají Karel Šíp a Jan Kraus. Oba to dělají jinak a velmi solidně.
Kterého současného moderátora nejvíce uznáváte?
Moderátorů je! Však víte. Nad nimi ční Marek Eben. Ostatní jsou lepší nebo někdy výborný standard. Eben je autorský moderátor, který to dotáhl dál než já. Mám ho rád a on to moc dobře ví. Vážím si jeho práce.
Z jakého pořadu, který jste dělal po roce 1989, máte dobrý pocit?
Ze seriálu Putování za vínem. Byla za tím mnohaletá příprava s vynikajícími odborníky a pak myslím i moderování se znalostí věci. Kdybych zítra umřel, tak po mně snad něco zbylo. Do toho balíčku, který jsem odeslal lidem, bych přidal TKM, radost z práce v Ypsilonce a ještě pár dalších pořadů.
Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Moje vášeň pro víno, proto žiju ve vinařské vesnici. Denně jsem v kontaktu s našimi i rakouskými vinaři. Už patnáct let organizuju Vinařskou padesátku, třetí největší závod na horských kolech u nás.
Jak jste oslavil sedmdesátiny?
Hezky. S pětašedesáti lidmi v sousední vesnici, kde vybudoval jistý Jiří Hamza z nevzhledné pohraniční roty nádherné vinařství s terasou nad vinicemi. Toto kouzelné místo vytvořil ten stejný Jiří Hamza, který šéfoval na Vysočině organizačnímu výboru mistrovství světa v biatlonu. A už na Vysočině plánuje další aktivity.
Herectví vám nechybí?
Herectví ani ne, spíš úžasná atmosféra Ypsilonky. Já se tam ale vlastně stále vracím. Potom, co umřel můj nejlepší kamarád v Ypsilonce Petr Popelka, tak za něj hraju ve vánočních improvizačních Večerech na přidanou. Ta divadelní pospolitost, když se daří, je nenahraditelná. Člověka hodně naplňuje. Je to jako vaše rozšířenější rodina v tom nejlepším slova smyslu.
