Ale moře si užila jen na trajektu; na pevnině ji čekalo pár hodin odpočinku v hotelu a přesun na jih Tuniska, do stanů, kde herci stráví dva měsíce.
Nedělní budíček je vyburcoval už v šest hodin ráno a vzápětí vyrazili v plné polní do pouště, kde denní teploty dosahují přes padesát stupňů Celsia a noční neklesají pod třicet, na poslední výcvik před natáčením, které naostro začne 2. září.
Každý den kloktat
„Když jsem je viděl přicházet do Vyškova na první výcvik, deset minut jsem se smál,“ přiznal plukovník Karel Klinovský. „Ale teď už bych je vzal s sebou do mise – mírové, ne bojové,“ říká důstojník.
Nyní Matěje Hádka, Jana Medunu, Roberta Nebřenského, Petra Vaňka či Michala Novotného trénuje i na africké půdě, aby zažili podmínky co nejbližší těm, v nichž roku 1941 přišli vojáci 11. východního československého praporu do libyjského Tobruku obleženého Němci a Italy.
Samozřejmě herci na rozdíl od skutečných bojovníků od Tobruku nebudou mít vodu na příděl; přijede za nimi i kaplan a na palubě letadla byl lékař výpravy, který vezl tři bedny plné léků.
Kromě toho si zásoby dělali i herci. „Nejvíc položek na seznamu nutných věcí měla lékárnička, jen její výbava přišla tak na dva tisíce korun,“ shodli se před odletem.
A ještě jednu nutnou věc nikdo nezapomněl: láhev „dezinfekčního“ alkoholu. „Mám sedmičku slivovice od táty, podle doktora musíme každý den kloktat,“ líčí představitel hlavního hrdiny Meduna.
„Já jsem si vzal žlutou kačenku, abych si měl v úzkých s kým povídat, ale Hádek ji zapomněl v autě,“ žertoval Medunův protihráč Vaněk. Vzápětí už se překřikují všichni: hlavní jsou prý ponožky a boty. A zásyp. A dvě mikiny, tlustá a tenká. A náplasti...
Herci se už před natáčením sešli s veterány od Tobruku a vyptali se jich na kdejakou podrobnost – i na ženy. „Ovšem v našem manuálu hercům zásadně doporučujeme, aby nenavazovali styky s domorodkami – jih Tuniska není sever, nerad bych je tahal zkrvavené ze škarpy,“ varuje režisér a producent Václav Marhoul svou „armádu“. Herečky neveze, ve štábu jsou jen čtyři ženy.
Architekt Jan Vlasák je v Tunisku už od začátku srpna a posílá lehce katastrofické zprávy. Přes filmařský stanový tábor se prohnaly čtyři písečné bouře a neviditelná žula na místě, kde hloubí zákopy, odrovnala už několik těžkých strojů. Teď se tam prý sune pásový traktor.
Jdi a dívej se
Snad bude rychlejší než historická armádní auta, každé zhruba za milion korun, která omylem i s dalšími kontejnery filmařů vyložili už ve Valencii, takže doputovala oklikou. Nefunkční napodobeniny dobových pušek sice dorazily včas, jenže zase je už dva týdny zkoumá tuniská armáda, jestli přece jen nestřílejí.
„Strašně se těším, strašně se bojím a strašně všem věřím, že natočíme opravdu dobrý film,“ loučil se Marhoul před odletem. Herci vědí, do čeho jdou. Kromě vojenského výcviku absolvovali i projekce filmů Jdi a dívej se či Umírání za dlouhého dne. Tobruk se k divákům válečných dramat dostane příští rok.
