RECENZE: Vondráčková zkusila šansony, její snaha zůstala v půli cesty

Nová deska Heleny Vondráčkové byla propagována jako „šansonově laděná“, což je trochu nadsazené, protože pod pojmem šanson si posluchači představí trochu něco jiného. Album nazvané Dávno vím svý je přesto „jiné“.

Když se v tuzemské hudební branži někdo zaklíná šansonem, posluchačům vytane na mysli spíše podání Hany Hegerové. A k tomu má Vondráčková, při vší úctě k jejím pěveckým schopnostem, v případě této nahrávky daleko. Je však třeba ocenit odvahu, s níž se pustila na trochu neprobádané území, jakým je třeba spolupráce se slovenským jazzovým skladatelem Matejem Benkem. Jeho skladba Prší jako ve filmu s odlehčenou aranží pro klavír a trubku patří k vrcholům alba.

Dávno vím svý

60 %

Autor: Helena Vondráčková

Vondráčková je díky písním typu Dlouhá noc vnímána jako královna pozdního diska. Sice trochu neprávem, protože podobné „tuc tuc“ skladby v její diskografii posledních let nepřevažují, ale i tak je sympatické, že se na desce Dávno vím svý ona a její spolupracovníci rozhodli vydat dost odlišnou cestou.

Jenže k šansonům prostě nedošli. Výsledkem je pop, sice kultivovanější a jemnější, než by posluchač od stálice tuzemského středního proudu asi čekal, ale pořád pop.

Obal desky Dávno vím svý

Šansonové nádechy, které na nahrávce lze vysledovat, se utopily především v produkci, jež z intimních skladeb dělá mnohdy zbytečně opulentní kusy. Například v písni Holubice v pasáži se k decentnímu klavíru přidává oblak smyčců a příliš basový spodek, čímž se něžná balada posouvá k poli vzletných popových hymen, zůstává však v půli cesty. Podobně dopadlo Jablko z pera Jana Dvořáka, skladba, kterou podtrhuje moderní samplovaná rytmika. Paradoxně asi nejlépe nakonec působí závěrečná píseň Já s tebou hlavu ztrácím, kterou napsali Ondřej Soukup s Gabrielou Osvaldovou, protože se nesnaží naplnit rádoby šansonovou škatulku, ale je beze studu čistou a kvalitní „popinou“ v tom nejlepším slova smyslu.

Jistá neukotvenost celkového zvuku se bohužel projevuje i ve zpěvu Heleny Vondráčkové. Tomu sice nelze po technické stránce nic vytknout, na to je příliš velkou profesionálkou a ona i její tým si dovedou kvalitní výsledek pohlídat. To ovšem neplatí, pokud se zaposloucháme do propojení zpěvu s instrumentací.

A tady bohužel dostáváme nepříliš rozmanitou a až na některé pasáže málo dynamickou kolekci. Čestnou výjimkou budiž píseň Oči, kde je Vondráčková mile zaujatá.

Dojem z desky Dávno vím svý tudíž není jednoznačný. Kdo si pod šansony představí Hanu Hegerovou či Edith Piaf, bude z alba spíše zklamaný. Posluchač, který touží po docela příjemném popu říznutém intimnějšími polohami, si novinku od Heleny Vondráčkové užije.