Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Život mezi „společenskou spodinou“ a v léčebnách vydal na silnou knihu

  7:22aktualizováno  7:22
Jedna z nejsyrovějších výpovědí, které se zrodily v české literatuře za poslední léta, vznikla záznamem vyprávění Heleny Skalické, ženy žijící už 62 let na okraji společnosti.

Bohdan Holomíček: Helena Skalická (duben 1999) | foto: Bohdan Holomíček

Helena Skalická (obal)

Knihu A to si pak můžeš řikat, co chceš zpracoval pro nakladatelství dybbuk literát Pavel Novotný. "S Helenou Skalickou jsem se poprvé setkal kolem roku 2006 na dvorku liberecké Malé galerie: seděla na schodech ve vytahaném triku a maskáčových kalhotách, cigáro v kolozubých ústech. Budila respekt. Od první chvíle na mě působila jako ošlehaný veterán městské džungle," vzpomíná.

Fotogalerie

To, že se vypravěčka a "její autor" setkali právě v prostředí galerie, není náhoda. Skalická je totiž nejen žena pohnutého osudu, ale také velmi svérázná výtvarnice, která je odborníky považována za přední současnou představitelku žánru art brut, tedy umění tak či onak postižených amatérů. Reprodukce jejích prací také tvoří výtvarný doprovod knihy.

"Kreslí a maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku: řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší," píše Novotný v doslovu.

Životní příběh a samotné vyprávění Heleny Skalické je však hlavní devízou knihy. Tu Novotný koncipoval jako neučesaný a jakoby o překot chrlený sled vzpomínek, poznámek, historek. Víceméně rezignoval na soustavnost a chronologii vyprávění. Záznam, kterého měl asi třicet hodin, doslova rozsekal na krátké kapitoly.

Helena Skalická: Bezdomovci a fešák (lak na nehty, tekutý obvaz, 2011)

Helena Skalická: Bezdomovci a fešák (lak na nehty, tekutý obvaz, 2011)

"Vytváření přímé časové osy by bylo zcela proti smyslu Heleniny těkavosti," říká. A má pravdu. Kompromis mezi až příliš literární úpravou a naopak zcela čistým přepisem hovoru byl zvolen velmi šťastně. Vyprávění působí zcela autenticky, a přitom se velmi dobře čte. Tedy – velmi dobře v "technickém" slova smyslu. Jinak působí kontakt s knihou až bolestivé pocity.

Už první stránka knihy, na které Skalická popisuje svůj první byt, který dostala ve svých 45 letech – do té doby žila střídavě u rodičů, v psychiatrických léčebnách (má za sebou přes 80 pobytů) a na ulici – vzbuzuje u standardně žijícího čtenáře hrůzu a odpor. Zároveň jej však nebývalou silou vtáhne do knihy a odmítá ho pustit.

Helena Skalická: Delfíni (tuš, parafín, 2010)

Helena Skalická: Delfíni (tuš, parafín, 2010)

Všechny ty historie z dětství v rodině otce-násilnického alkoholika, útěky z domova, podřadné práce a hlavně pobyty v blázincích, jejichž otřesné prostředí i "léčebné" metody popisuje s obzvláštní precizností, i mezi bezdomovci, feťáky a takzvanou "společenskou spodinou" odhalují možná tušený, ale neznámý svět. Vlastně asi každému, kdo knihu vezme do ruky. Protože jak by se k tomu, kdo tento svět důvěrně zná, mohla dostat?

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.