Helena Růžičková: K smrti ráda bavím lidi

  • 2
Helena Růžičková se vrátila do života. O sto kilogramů lehčí. Tři roky po smrti jediného syna. Po 65 letech opouští Prahu a stěhuje se na chalupu. Tam jsme se potkaly. A opravdu to nebyla schválnost, že bylo právě 1. máje. Svátek práce jsme oslavily idylicky. Seděly jsme na terase, donekonečna žvanily a smály se. Jen občas nám zatrnulo.

Kdy jste si zapálila první cigaretu?
Ve čtyřech letech. To už jsem hrála v divadle a tam kouřil každý.

To vám rodiče nedali pár facek?
Nedali. Od devíti jsem kouřila doma.

V obýváku s rodiči?
Ano.

To není pravda!
Přísahám. Tatínek říkal: Helenko, přece nebudeš kouřit někde za boudou. Když máš chuť, tak si samozřejmě zapal!

Nepřestanete už?
Nepřestanu nikdy, protože kouřím šíleně ráda. Mluvila jsem o tom s doktorem a ten mi řekl, že trvá osm let, než tělo pozná, že nekouří... Na to se vykašlu. Ale nechci se rouhat, proto každé ráno vstanu a cvičím: Na deset nadýchávám nosem, na deset zadržím dech a na deset vydýchávám... dělám to desetkrát za sebou, s rozpažením.

Co říká rentgen?
Chválí mě. Jednou jsem musela na rentgen, protože jsem chtěla být hospitalizována s naším Jirkou, který ležel v sanatoriu v Janově u Rokycan. Vyčistila jsem si zuby, abych voněla jak thymolin, a šla - to jsem byla ve své těžké váze. Zrentgenovali mě, čekám, co řeknou, jestli to tělo vůbec prosvítili? Nebo se to bude dělat znovu? Přišel doktor a povídá: Plíce jsou v pořádku, ale dělejte něco s tou váhou. Kdybyste k tomu ještě kouřila, tak už nežijete. Děkuju mnohokrát, vyhekla jsem a šup - za rohem jsem si zapálila. Ne, ne... já nepřestanu. Muž taky hulí, jen Jirkovi jsme to tak zhnusili, že se cigarety nedotknul.

Vy jste chtěla jedno dítě, paní Růžičková?
Ne, já chtěla Klapzubovu jedenáctku.

Proč jste si ji nepořídili?
No - manžel herec, já herečka, Jirka ve třech měsících v jeslích, pak nám ho vychovávala maminka. Přestože moje máma byla energická - tu vitalitu jsem zdědila po ní -, další dítě jsme jí na krk pověsit nemohli.

Ale to jste byla přece ještě zubní laborantka.
Taky. Musela jsem si jeden rok odpracovat za školu. Ráno v šest jsem už byla v laboratoři, ve dvě jsem letěla na Florenc, autobusem do Mladé Boleslavi a tam do večera v divadle. Manžel už tam byl v angažmá, přestože akademii končil až rok nato.

Z herectví mě třikrát vyhodili

Mrzelo vás, že jste nestudovala herectví?
Samozřejmě. Třikrát jsem to zkoušela a třikrát mě vyhodili. Jednou jsem měla šavlovitý nohy! Pak to byla nedomykavost hlasivek! Pak špatný kádrový profil - tak jsem se dostala do Prčic, a ne do školy. Ale když se má něco stát, tak se to stane… Mám za sebou víc než dvě stě celovečerních filmů - jen těch natočených na Barrandově. Něco podstatného mně z té akademie přece jen zůstalo - můj muž. Seznámili jsme se právě na přijímačkách a jsme spolu čtyřicet sedm let.

S vaším mužem studovala taky Jiřina Bohdalová?
Ano. Kdyby nebylo právě Jiřiny, s Jirkou jsme se nikdy nevzali.

Jak to?
Měly být zásnuby a dopadly blbě. Jirkova maminka nemohla, moje se namíchla, já jsem se namíchla... všichni se nějak opožďovali. Byl to průšvih. Seděla jsem v kuchyni a můj skoro snoubenec v pokoji. Oba naštvaní. On říkal: Tu si nevezmu, jsem blázen nebo co? A Jiřina přišla do kuchyně a říká: Heleno, kdybys slyšela, jak ten Jirka o tobě nádherně mluvil, to tě upozorňuju, to mně se stát! A já na to říkám: Ten blbej Číňan se šikmejma vočima, toho si v životě nevezmu! Ona běžela do obýváku, aby mu napovídala ódy, co na něj pěju. No vzali jsme se. Jiřina byla za svědka.

Jste ráda?
No jo, staroušek je k nezaplacení. Pořád vypadá jako člověk. Mluví, chodí... Podle čínského horoskopu jsem Myš a manžel Opice - a ti by měli být spolu maximálně hodinu a půl, jinak se začne Opice vysmívat Myši a ta Myš visí na stropě. A je to fakt. Bez nekonečné tolerance a lásky bychom spolu nevydrželi.

Můj syn byl můj bratr

Jaká jste byla máma - přísná, tolerantní?
Vůbec jsem nebyla máma - možná starší sestra. Jirka nám taky nikdy neřekl tati, mami, ale Helenko a Jirko.

To je pikantní, být sestrou svého syna.
Řeknu vám, z čeho to vzniklo. Jirku vychovávala moje maminka a tu velkou autoritu nesla ona. Vždycky jsme s mužem odněkud připádili a já hned v hale šeptám Jirkovi: Neudělal jsi nějaký průser, nemáš něco zaplatit, udělat? Všichni jsme před babičkou stáli v pozoru.

Co jste dělala ve chvíli, když Jirka zemřel?
Vrostly mně nohy do země. Nemohla jsem se hnout. Bylo ráno... manžel vzal telefon..., že prý Jirka k ránu umřel.

Byli jste s ním do poslední chvíle?
Ještě večer předtím.

Loučil se s vámi?
Nevím. Koukal a hladil nás po rukou. Nečekali jsme, že zemře. Kdo by čekal, že mu umře dítě?

Máte výčitky svědomí, že Jirka onemocněl kvůli nadváze?
Ne, ne, Jirkovi prasknul vřed na dvanácterníku. Tak začalo celé tříleté martyrium. Pak měl mozkovou mrtvici, znovu jsme ho učili číst a znát barvy... Kdyby zůstal žít, nikdy by se sám nepostavil na nohy.

Přežila jste syna. Je něco horšího?
Věřím, že nic není náhodou. Naprosto. Všechno je osudové. Byl to Jirkův osud.

To vám zmenší utrpení, když víte, že je to osud?
Ano, děkuju Pánubohu, že Jirka netrpěl.

Zůstaly po něm dvě dcery? Vídáte se?
Ne, to se nepovedlo. Jejich maminka si to zřejmě nepřeje. Nemám to těm holkám za zlé, vím, co znamená výchova.

Když se vdává maminka

Vaše maminka byla Jugoslávka, cítíte v sobě jižanskou krev?
To cítí ti ostatní, když mě chytne rapl, řvu jako kůň, ale rychle to ze sebe dostanu. Jo, šíleně mě to táhne - Jugoslávci, Bulhaři jsou mně blízcí, Řekové, Španělé - cítím jejich temperament a živelnost.

Ale tatínek byl z Moravy.
Ano, a velký vlastenec, dobrodruh - no skvělý mužský. S maminkou se měli strašně rádi.

Kde se potkal s maminkou, když ona je ze Sarajeva?
V Čechách, ale bylo to trochu komplikované. Chcete to slyšet?

Povídejte!
Maminčin otec odjel stavět do Sarajeva nádraží. Tam poznal babičku, vzali se a on měl jednu podmínku: první dítě - ať je to holka nebo kluk - bude vychovávat jeho sestra v Čechách. Narodila se Dragica, moje maminka, a skutečně ji odvezli do Čech. Na svět přišlo dvanáct dalších sourozenců a maminka je uviděla - stejně jako svoji matku - poprvé v sedmnácti letech. Na nádraží v Sarajevu - máma seděla na kufru a brečela, a dáma v černém klobouku nevěděla, že to bulí její dcera.

Vy jste s maminkou bydlela skoro celý život.
Po smrti tatínka u nás měla svůj pokoj a své soukromí. Dokud se nevdala.

Jako kdy?
V 72 letech. Tajně.

No, to mně vyprávějte!
Ležím s Jirkou na plovárně, bylo 12. června. Najednou vidím, jak se k nám řítí můj muž, košile mu visí z kalhot, křičím na něj do dálky - zapni se! A on jede jako lokomotiva a v ruce drží obálku. Tak ji otevřu. Bylo v ní oznámení, že moje matka se ten den provdala.

Co vás napadlo?
První bylo - proboha, ona blbne, je jí dvaasedmdesát. Ale vůbec to nebylo z blbnutí. Ne, ne. Naopak krásné a romantické. Vzala si Vojtu, bývalého řídícího, seznámili se v kavárně Slavia, ona tam chodila s „holkama“ a on s „klukama“.

Byli stejně staří?
No, nám maminka řekla, že Vojta je o pět let starší. Pak byly volby a ukázalo se, že mu na svatbě bylo 82, tudíž byl o deset let starší. Říkám jí: Mami, proč jsi nám to neřekla? A ona: Protože byste mně rozmlouvali, abych si takového dědka brala... Byli si vědomi svého stáří, proto každého dvanáctého v měsíci slavili výročí svatby. Maminka udělala dort, psali si dopisy v básních, co vám budu vyprávět!

Takže se vám maminka odstěhovala.
Jenom trochu. Bydleli spolu ve Vojtově vile na Bílé Hoře, ale u nás si nechali pokoj, kde před svatbou bydlela moje maminka. Každý týden měli dva kulturní dny, kdy přijížděli z Bílé Hory do centra, buď to byla výstava, nebo koncert, v každém případě divadlo, a u nás nocovali.

Jak dlouho spolu vydrželi?
Deset let - vlastně sto dvacet. Maminka zemřela v 82 letech, Vojta tři týdny po ní.

Všechny zmizely a já zůstala sama

Cítila jste se jako dívka krásná?
Na to jsem nemyslela. Věděla jsem vždycky, že si nemůžu nasadit sukni nad kolena, ale pořádně pod kolena. Už po narození Jirky jsem byla silnější. Vždycky jsem lidi radši bavila a byla jsem ráda, když se smáli.

A co ženská koketerie?
Nikdy nebyla. Dobývala jsem lidi tím, že jsem se uměla sama shodit. Rozrazila jsem dveře a zařvala: Dejte si pozor na nábytek, přišel slon - to nemluvím o sobě, samozřejmě! A už se lidi smáli.

Umíte být nevěrná?
Víte, jak to se mnou bylo a je? Šaškovala jsem vždycky tak dlouho, až všechny tichý vody zmizely s chlapama někde v separé a já tam zůstala sama.

A pak jste brečela do polštáře?
Né! Svoje jsem si užila - všichni se řehtali. A já jsem pak padla do postele a omdlela. Tak to mám dodnes. Teď všichni žvaní o sexu, jako že sex všechno udělá. Sex neudělá nikdy nic.

No...
Víte co? Jsem přesvědčená, že se vrátí móda dlouhé sukně, ženská nadzvedne nepatrně sukničku, ukáže kotníček a chlap bude vedle. Mužský je dobyvatel, pokud se mu dá všechno, vymýšlí si perverze.

Vy říkáte, že ženy po sexu netouží?
Jistě, ale chlapi víc.

Jste hrdá?
Řekla bych, že jo. Nikdy v životě jsem si neřekla o angažmá ani o roli.

Když hledáte sponzory pro dětské domovy - a to už přece pár let děláte -, musíte na hrdost zapomenout?
To je jiná - na děti žebrám s chutí. Ale teď jsem opustila všechny nadace, nějak se to vždycky zašmodrchalo, stalo se to neprůhledné a neprůstřelné. Mám „svůj“ dětský domov v Plané u Mariánských Lázní a až pro ně něco seženu, tak jim to dám a hotovo. Na to nepotřebuju žádné úřady. Nevěřím žádné nadaci.

Vzpomínáte na svoji kandidaturu do Senátu?
Ano, při tom šlo právě o ty děti. Nikdo neví nic o tom, jak to chodí v dětských domovech, jak děti, když dorostou do osmnácti, musí na ulici. Cítila jsem, že jako senátorka budu mít příležitost to nahlas všecko říct!

Ovšem za podpory komunistů. Vždyť vy jste věřící - to se vylučuje.
Do žádné strany jsem nevstoupila. Nikdy. Zůstala jsem nezávislá.

Brala byste i jinou stranu?
Jistě, brala. Neměla jsem peníze na kampaň, abych si mohla dovolit kandidovat sama. Jak jde o děti, padnou mně na oči klapky a já jdu jako kůň. Ať to stojí, co to stojí.

Dost jste si tím pošramotila pověst.
Za každou facku od Pánaboha zaplať Pánbůh. Poznala jsem kolegy a vůbec lidi. Většinou po čase poznali, jak jsem to myslela.

Byla vám hanba?
V životě ne. Ale už bych do politiky nešla. Jeden člověk nic nezmůže.

Rakovina je na mě krátká

Zůstali jste s mužem sami dva...
... a utíkáme z Prahy ven. Na vesnici. Už nechci mít dvě domácnosti, sukni v Praze a boty ve Slatině. Máme tři psy - copak ti dva malí, ti skočili do auta a už se jelo. Ale před rokem mi jedna sestřička v nemocnici přinesla štěňátko kavkazského ovčáka. Už má metrák a do auta se nevejde, proto můj staroušek zůstává stále ve Slatině.

Jste oba dost nemocní, nebudete mít daleko k lékaři?
K doktorům je všude daleko. A na vesnici blíž, než si myslíte. Ale my se snažíme dělat, že nejsme nemocní.

Ale vážnou nemoc těžko přemluvíte!
To byste se divila! Loni v létě mně zjistili rakovinu. Sešla jsem se s onkologem, chirurgem, gynekologem a internistou - co jako s tím. Říkám jim: Pánové, žádná operace nebude a ujišťuju vás, že tu rakovinu zlikviduju. Podívali se na sebe, jako by říkali: My jsme mysleli, že je normální, ale ona je střelená... Za půl roku se ten nádor zmenšil, v podstatě zmizel. Rakoviny jsem se nelekla. Řekla jsem si, že ji mít nebudu. A ono se to stalo.

Chystáte se do důchodu?
Tam dávno jsem, ale nekončím. Jdu psát čtyři kuchařky a jeden zvláštní snář. Připravuju se na zájezd na Slovensko, na filmový festival, furt něco. Zaplať Pánbůh zájem je, práci spíš odmítám.

Zhubla jste, necháte si udělat plastiku kůže?
To by dopadlo. Mám takovou mimiku, že kdybych se poprvé po operaci zasmála a protáhla, všechno by popraskalo. Kašlu na to! Ráno vstanu, jdu k zrcadlu, podívám se na sebe a řeknu si: Neznám tě, ale umyju tě! A tak je to se vším. Na tragický život jsem já pes.

Helena Růžičková

Datum narození 13. června 1936 je pro Helenu Růžičkovou důležitější než pro ostatní. Zabývá se numerologii, baví ji astrologie, věští z kávové sedliny.
Herečka Helena Růžičková začala kariéru ve čtyřech letech a rovnou v Národním divadle. Studovat herectví se jí nepodařilo, ač se o to třikrát pokoušela. K její nejmilovanější roli patří Hejtmantka v Gogolově Revizoru, kterou si zahrála v pražském Činoherním klubu spolu s Josefem Abrhámem, Josefem Somrem a také s Olegem Tabakovem. Natočila přes dvě stě rolí v celovečerních filmech. Hrála hlavní role v legentárních Homolkách a pak několika dílech Slunce, seno... Sama má velmi ráda roli v seriálu Vlak dětství a naděje, který právě běží v České televizi.
Je autorkou a spoluautorkou 15 knih. V roce 1996 kandidovala do Senátu jako nezávislá za KSČM. Působila v několika nadacích, dnes se stará o jeden dětský domov. Je 47 roků vdaná za herce Jiřího Růžičku. Jejich syn, také Jiří a herec, zemřel před třemi roky.

Herečka Helena Růžičková se svou knihou A tak jsem šla životem.

Pracovník nakladatelství ERA group Petr Hruban se připravuje na tiskovou konferenci společně s Helenou Růžičkovou

Helena Růžičková se svým psem