Příběh osiřelé holčičky, která žije s dědečkem ve švýcarských Alpách, napsala Johanna Spyri v roce 1880. Zajistila si tak nesmrtelnost, její malá hrdinka trávící dětství se stádem koz a s kamarádem Petrem už stála před kamerou mnohokrát. Připsala si mimo jiné dvě podoby z 50. a dvě z 60. let, seriál ze 70. let, dvě předělávky v novém miléniu a zřejmě vůbec nejslavnější variantu z roku 1993, v níž se hollywoodský velikán Jason Robards tak přirozeně vyjímal na pozadí (tehdy pro změnu rakouských) Alp.
Teď je tedy Heidi zase zpět, v německo-švýcarské produkci, což má logiku. Od dědečka, jehož mimochodem ztvárnil představitel Hitlera z Pádu třetí říše Bruno Ganz, ji totiž teta odveze do Frankfurtu nad Mohanem. Má tam dělat společnici nemocné dívce z bohaté rodiny, s níž se spřátelí, ale stýská se jí. A zároveň do usedlých salonů vnáší svou uličnickou nespoutanost.
To je vše, prostě srdceryvný rodinný snímek, který se mohutně opírá o neselhávající přírodní scenerie. Režisér Alain Gsponer navíc dává najevo svou televizní zkušenost, vypráví důkladně, pečlivě, přehledně, jako by počítal s diváky od malé školačky po její babičku.
Svým způsobem má jeho Heidi lehce naučný charakter, protože dobové rekvizity si hlídá takřka zálibně: než navenek nerudný děda podojí kozu, naporcuje sýr či vyrobí židli, může si současné dítě udělat vcelku názorný obrázek o tehdejším životě horalů. Titulní hrdinku sice ze spodničky převlékl do kalhot, protože „u nás na horách je to praktičtější“, ale v její městské misi pořád ještě zbude dost místa na volánky, krajky a stuhy.
Zkrátka premiérový film Heidi, děvčátko z hor je přesně takový, jaký ho člověk nosí v paměti ze svého dětství, lhostejno, v které verzi. Znovu si podmaní nekonečností panenského prostoru od letní idyly po zimní jízdu na saních, znovu se dostaví dojímání, sem tam i opatrný náznak humoru.
Avšak dva nové prvky se probijí i přes milosrdný závoj nostalgie. Jednak skutečnost, že komparz z horské vsi vyhlíží stejně uměle jako rozšafní chalupníci z našich televizních pohádek, jednak moderní kletba dabingu – pro češtinu naprosto nepřirozené pomlky mezi slovy, které působí dojmem, že si herečka v půli věty odskočila na kávu.
