Před nedávnem jste v Divadle na Vinohradech nastudoval Schillerovu Marii Stuartovnu, nyní přichází Heda Gablerová. Čím jsou vám texty, jimž dominují ženy, blízké?
To, že jsem dělal za sebou tyto hry, je spíše náhoda. Baví mě všichni dramatičtí hrdinové, kteří jsou dobře napsaní a jejichž zkušenost se nějak promítá do té mojí.
Když jsem studoval DAMU, udělal jsem si seznam dramat, kterými jsem se chtěl v dohledné době zabývat – oba texty tam figurovaly. Hra vyšla poprvé tiskem v roce 1890. V čem je podle vás drama aktuální dnes?
Ne všechny Ibsenovy hry je možné inscenovat v současném dobovém kontextu. Heda k nim však určitě patří. Je to především pekelná "vztahovka" uvnitř jedné podivné vily. A navíc se dotýká takové té krize dnešních třicátníků, kdy už člověk musí být skutečně dospělý, musí potlačit své já, aby se "správně" zapojil do systému. Musí podlehnout tlaku, který na něj společnost vyvíjí. To jsou ty hypotéky, děti bez partnerů, kompromisy. Heda ve svých třiceti zpanikařila a vdala se bez lásky, jen s vyhlídkou na společenské postavení a pohodlí. Může se to jevit rozumně, ovšem do chvíle, než se vrátí její životní láska, která vše rozmetá na prach.
Jaká by měla být představitelka hlavní postavy?
Heda je danajský dar – jde o nesmírně složitou postavu a musí ji hrát osobitá a především inteligentní herečka, což Jana Stryková splňuje všemi deseti. Když se hra poprvé uváděla, nejčastější výtka stran dramatu zněla: "Proč se máme dívat na tu nesympatickou hysterickou ženskou?!" Z Ibsenova textu Heda nevyznívá příjemně, špatné zacházení s tímto charakterem může hru naprosto zmrzačit. Aby měl divák chuť inscenaci sledovat, musí hrdince rozumět a musí mu být sympatická – a to navzdory faktu, že dělá jeden nepopulární krok za druhým.
