Pro leckoho možná Hayseed Dixie ztratí novým konceptem (ne že by na předchozích deskách tu a tam nepřišli s vlastní písničkou, byly to ale spíš výjimky) příchuť jedinečnosti. Jejich verze AC/DC, Kiss, Queen nebo Led Zeppelin byly chvílemi k popukání – ale vlastně ne o moc víc.
Album No Covers je z čistě uměleckého hlediska daleko podstatnějším počinem než všechno, co udělali dříve. Všimněme si, že na "předělávkový paškál" si brali kapely převážně britské (a samozřejmě tu nejznámější australskou).
Ve svém pojetí jim sice dávali americký sound, ke kořenům své vlastní země se ale de facto přihlásili v plné míře až nyní. Album No Covers by totiž mohlo posloužit jako čítanková ukázka bezhraničního, všeobjímajícího rocku. V podstatě bez přívlastků.
Prohlášení o tom, jak to chtěli natřít folkovým fundamentalistům, kteří vypískali Dylana s elektrickou kytarou (kteří už dávno – v přeneseném slova smyslu – vymřeli), případně škatulkářské novotvary typu "rockgrass" se sice hezky čtou, ale jiný význam nemají.
Ve skutečnosti Hayseed Dixie nehrají vůbec žádnou svatokrádežnou hudbu (banjo, mandolína nebo housle rockerům a elektrická kytara a bicí countrystům nevadí už ani u nás – a to je co říct), bluegrassu je v jejich nové hudbě stejně jako rock´n´rollu, folku nebo boogie.
Tím podstatným je u téhle kapely písnička jako taková a aranžmá, ve kterých převládají tu akustické, onde elektrické nástroje, jsou okořeněna hardrockovými riffy, až punkovou překotností nebo mandolínovými sóly a mají stejnou úlohu jako všude jinde: jsou vlastně jen ambaláží. Kdyby ty písničky nefungovaly samy o sobě, třeba jen se španělkou v hospodě, nebyly by k ničemu.
A to ony fungují. Hayseed Dixie mají dobré melodické nápady, cit pro silné refrény i nadhled. Proto mohou na jednom albu znít akustické bluegrassové kousky jako Gonna Be Alright v bezprostředním sousedství vyložených rockových "stadionovek" typu Everybody Knows a You´ve Got Me All Wrong Baby.
Samozřejmě, písničky Hayseed Dixie ozvláštňují v rockovém kontextu ne úplně obvyklá rychlopalná sóla třeba na zmíněnou mandolínu (mnozí hardrockoví čarostřelci by mohli jen závidět), ale podstata kapely jako výborné představitelky amerického "kořenného" mainstreamu tím ani netrpí, ani bůhvíco nezískává.
Koncert, který Hayseed Dixie odehrají v pražském Paláci Akropolis 17. dubna, tedy bude na jednu stranu určitě velkou zábavnou party (protože si nepochybně nějaké ty "ejsíky" neodpustí; taky není jediný důvod, proč by měli), bylo by ale škoda pominout to, že se setkáme v hudebním smyslu s tím, čemu se v jazykové výuce říká rodilý mluvčí. A ten vždycky naučí víc než sebelepší domácí učitel.
Hayseed Dixie - No Covers
Vyd. Cooking Vinyl, čas 47:33
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
