K nedávným pětapadesátým narozeninám jste dostal neobvyklý dárek - odvolání z funkce šéfa baletu Národního divadla o dva roky dřív, než jste měl původně skončit. Naštvalo vás to?
Měl jsem smlouvu do roku 2004 podepsanou ministrem kultury. Týž ministr kultury jmenováním nového ředitele Národního divadla, který si s sebou přivede i šéfy jednotlivých uměleckých souborů, rozhodl, že skončím už příští rok. Dozvěděl jsem se o tom z televize. To je trochu zvláštní, ne? Ale jsem snad posledním šéfem, kterého do funkce vynesla sametová revoluce. Kde jsou ti všichni ostatní? Tak se i mě museli zbavit.
To zní trochu dotčeně.
Mám na to svůj názor. Podle mě je myšlenka konzervativního divadla, kterou jsem prosazoval, dobrá. Experimentálních scén máme v Praze desítky. Náš úkol je jiný - udržet řemeslo na vysoké úrovni a zaplnit tisíc míst v sále. Jsem v Národním divadle pětatřicet let, šéfem baletu dvanáct a vývoj mi dává za pravdu. Věřte mi, že kvůli mně osobně by nemuselo existovat Labutí jezero, ale diváci je chtějí vidět. My jim ho musíme předvést v co nejlepší kvalitě.
Víte, co budete dělat?
Shodou okolností jsem v červnu a v červenci byl jako člen mezinárodní poroty na baletních soutěžích v Moskvě a v Římě. Mluvil jsem tam se svými kolegy o tom, že tahle situace může nastat, a hned jsem dostal nabídku učit rok na taneční akademii v Římě. Přemýšlím o tom, zatím nevím.
Pětatřicet let v jedné firmě je dlouhá doba. Bude se vám odcházet snadno?
Ujistili mě, že můj zaměstnanecký poměr v Národním divadle odvoláním z funkce šéfa nekončí. Uvidíme, co bude dál.
Vaše aktivní kariéra se odehrávala v letech, kdy byl český balet pod diktátem ruské taneční školy, zatímco vývoj ve světě šel mezitím trochu jinudy. Nemrzelo vás to?
No vidíte, tohle je obecná představa a je úplně špatná. Tak to přece nebylo. Dělali jsme i experimentální věci - taneční Carmen, Marnou opatrnost, Faunovo pozdní odpoledne, všechno to byly velmi expresivní choreografie většinou zahraničních choreografů. Nemůžete si to pamatovat, tak o tom mluvíte takhle.
Emigrace nepřicházela v úvahu
Shodou okolností jsem tehdy s maminkou viděla skoro všechna baletní představení. Proto také vím, že vaší parádní rolí byl princ v Labutím jezeře, v nejklasičtějším ze všech klasických ruských baletů.
Ale já to nikdy tancovat nechtěl. Vybrali mě prostě jako typ, který se na to hodil. Asi jsem tenkrát vypadal jako princ. Po konzervatoři mě to nejvíc táhlo do bruselského Baletu XX. století Maurice Béjarta. To bylo přesně to, co jsem chtěl dělat. Ale zamiloval jsem se, a proto zůstal tady.
Ani nikdy později vás nenapadlo emigrovat jako třeba Michail Baryšnikov? Měl jste výhodu, že balet nepotřebuje jazyk.
Projel jsem celou Evropu a velký kus světa, tančil jsem na Kubě i v Tokiu, byl jsem stálým hostem souboru v Düsseldorfu. Neměl jsem potřebu emigrovat. V té době byla možná třeba dramaturgie pod nějakým režimním diktátem, taky jsme hráli například balet Ankara, který byl poplatný době, ale soubor byl velmi kvalitní. A to bylo jediné, na čem nám záleželo - aby umění, které jsme předváděli, bylo na vysoké úrovni. Na nic jiného jsme ani neměli čas.
Ale...
Podívejte se, ještě něco vám řeknu: mým vzácným přítelem a sousedem je už třicet let dramatik Josef Topol. Chodil na všechny moje generálky, radoval se z mých úspěchů, oceňoval snad, že to, co dělám, dělám na špičkové úrovni, a nikdy, nikdy mi nedal najevo, že jsem na rozdíl od něho, zakázaného autora, nějakým Husákovým slavíkem.
A to jste byl nejmladším zasloužilým umělcem v tehdejším Československu.
Dokonce. V poslední křeči jsem na jaře 1989 dostal i titul národní umělec.
Láska je nejdůležitější
Říkal jste, že jste zůstal v Československu kvůli lásce. Byla pro vás tak důležitá?
Nejdůležitější na světě. A je pořád. Pořád musím být zamilovaný.
Teď jste?
Jsem.
Ale pocit zamilovanosti přetrvává jen v první fázi. Nenese s sebou vaše potřeba neustálé zamilovanosti neschopnost trvalého vztahu?
Možná to tak je. Je to těžké, i když si myslím, že ne všechny mé vztahy skončily mou vinou. Vlastně poznání, že může skončit i vztah, o kterém jsem si myslel, že je navždycky, patřilo k jedněm z největších životních zklamání.
Kolik vám bylo, když jste na to přišel?
Počkejte... Pětačtyřicet.
To je poměrně pozdě.
To je dobře, ne?
Narodil jste se na severu Čech v malé vesnici v rodině, kde se před vámi narodilo pět holčiček. Neměl jste trochu problém začlenit se do mužského světa, když jste vyrůstal s tolika sestrami?
Předně dvě mé sestry zemřely ještě jako děti před mým narozením. Ty zbývající tři byly o sedmnáct, deset a šest let starší. Byl jsem malý, když ta nejstarší odešla z domova a provdala se. Brzy odešla i mladší, takže já jsem vyrůstal jen s tou nejmladší Jindřiškou, která už bohužel zemřela. Ta mě měla na starosti, musela mě hlídat, ale měla už spoustu svých zájmů a nechtěla mě moc brávat s sebou. Vždycky mě nechala zavřeného doma. Jednou o ni tatínek dokonce přerazil smeták. Tatínek byl mimochodem dost silná osobnost na to, aby vyrovnával ženskou část naší rodiny.
Jak vám bylo, když tatínek trestal Jindřišku kvůli vám?
Víte, on ten smeták asi musel o něco přerazit, už když se napřahoval. Ale já jsem strašně plakal, protože mně jí bylo líto. Ona se pak urazila, že kvůli ní brečím.
Billy Elliott z Droužkovic
Jaká byla vaše maminka?
Bylo jí devětatřicet, když jsem se narodil. Říkávala mi, ty mě tak trápíš, že z toho umřu. Byl jsem přesvědčen, že to, co řekne maminka, se opravdu stane. Protože jsem jí věřil i to, že pod králíkárnou se schovávají zlí bulisáci, lehl jsem si a čekal, až umře. Hrozně jsem se bál. Taky kluci se mi posmívali, že je stará. To víte, na vesnici, jeden na mě pokřikoval: Máš starou mámu, máš starou mámu. A já mu to oplatil, že je jeho máma zase zrzavá. Ale přiběhl jsem domů a strašně jsem plakal. A maminka si mě vzala na klín a vyprávěla mi pohádku o mamince, která chtěla být mladší. Tak šla ke kouzelné studánce, omyla se v ní a opravdu omládla. Ale když přišel její hošíček domů... Promiňte... To je trapné, nechtěl jsem se tak dojmout...
To je v pořádku. Je to dojemná pohádka.
Když přišel její hošíček domů, řekl, ale maminko, takhle se mi vůbec nelíbíš, kde je tvoje hebká kůže na rukou? Tak se maminka vrátila ke studánce, kde naštěstí ležela její stará kůže, oblékla si jí a vypadala zase jako předtím. To mi maminka vyprávěla. Na rozdíl od tatínka, který umřel v třiašedesáti na rakovinu, se dožila šestaosmdesáti let.
Jak se stal chlapeček z Droužkovic u Chomutova špičkovým tanečníkem?
Viděla jste film Billy Elliott? Dost jsem se s tím příběhem chlapce z anglického hornického městečka, kterého rodiče přihlásí na box, ale jeho zaujme dívčí kroužek rytmiky víc, ztotožnil. Taky jsem si při něm poplakal. Po celou dobu mých studií mě provázel úžas rodičů nad tím, že vůbec takové povolání existuje.
Kolikrát jste tančil toho prince v Labutím jezeře?
Skoro dvacet let, ale kolikrát, to nevím. Nevedu si žádné záznamy, neshromažďuji výstřižky, nemám fotografie. Žiju přítomností a budoucností, ne minulostí.
Můžete ještě vyskočit, udělat piruetu?
To si mě s někým pletete, ne? Mně je pětapadesát. Přibral jsem deset kilo.
Není vám líto, že jste si vybral povolání, s nímž jste musel ze dne na den skončit?
Bylo to krásné, ale podruhé bych to už neudělal.
 Český balet a Vlastimil Harapes patří k sobě. |
 Český balet a Vlastimil Harapes patří k sobě. |
 Český balet a Vlastimil Harapes patří k sobě. |
 Český balet a Vlastimil Harapes patří k sobě. |
 Princ z Labutího jezera byl Harapesovou parádní rolí. Dnes už piruety nedělá. |
