Řeč je o Jonáši Hájkovi, třiadvacetiletém básníku, který získal letošní Cenu Jiřího Ortena – napůl s prozaičkou Petrou Hůlovou.
Dobře se čte, ale...
Zatímco autorka Umělohmotného třípokoje je v české literatuře spolehlivě zabydlená už pět let, Hájek je tu nováčkem: narodil se v Praze, kde momentálně na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studuje hudební vědu; do letošního jara publikoval sporadicky po časopisech a jeho prvotina Suť sbírá dohromady verše z let 2003–2006.
Co na útlé sbírce na první pohled poněkud odrazuje, je nepodařená, špinavě zelenohnědá obálka, co však vzápětí zaujme, je suverenita autorovy formy – jazyk zkrocený do krátkých vět a sugestivně křehký výraz.
Hájkovy básně jsou libozvučné, hned od prvních veršů čtenář vnímá jejich přesný rytmus a melodii. A hudba, o kterou se autor zajímá teoreticky i prakticky (kromě muzikologických studií absolvoval hru na violoncello), proniká i do konkrétních slovních spojení a metafor: tu slyšíme „orchestr mlhy“, jinde zní „bubny předsudků“, „šustivý recitativ“ nebo „dominantní septakord“.
Dobře se tahle poezie čte. Jenže to, co Jonáš Hájek získává s múzičností svého výrazu a bravurou textového tvaru, ztrácí v rovině výpovědi. Jeho všednodenní imprese, vteřiny zvýrazněné během procházky sadem, řízení auta, koupání v bazénu či poslechu muziky zůstávají jen samy sebou – ničím víc.
Nedaří se jim tuto průměrnost, ba mnohdy banalitu metafyzicky zvýznamnit a obnažit její temné kořeny. Nedaří se jim tyto stroze vykreslené prchavé situace rozzářit jedinečnými obrazy. Nedaří se jim z jemného poetického přediva vyloupnout krystal autentické poezie.
Vrátíme-li se k úvodní citaci: spíše než o „autorovi hotovém“ by bylo v souvislosti s Hájkovým debutem přesnější hovořit o autorském příslibu. Příbytek si tenhle básník postavit dokáže, teď ho ještě zabydlet.
Jonáš Hájek: Suť
Agite/Fra, Praha 2007. 56 stran, náklad 450 výtisků, prodejní cena 119 korun.
Hodnocení MF DNES: 60 %
