Pronásledován blesky fotoreportérů si s potěšením vychutnával zcela zaplněný sál Goethe-Institutu, kterému se odměnil jemnou úklonou. Působil odpočatě, vstřícně a sebejistě, což se promítlo i do nálady nabitého večera.
Grass v něm zářil jako spisovatel i jako obratný politický debatér, kterého nezaskočí žádný dotaz – i závažné téma uměl hbitě zakončit glosou. Ve dvou hodinách se stihla proprat autorova nacistická minulost a otázky paměti a svědomí, ale také české pražské jaro, cesta Willyho Brandta, nabubřelí literární kritici, sjednocení Německa, nebezpečí kapitalismu i americké základny ve střední Evropě.
„Svedla mě demagogie“
Začalo se vzpomínkami. Grass představil české vydání svých loňských pamětí nazvaných Při loupání cibule, v kterých se doznal ke službě u nacistických jednotek Waffen-SS. - více zde
Tuto epizodu však při čtení vynechal a zaměřil se na dřívější období, kdy se jako šestnáctiletý pomocník protiletecké obrany učil zacházet s kanonem a puškou.
Byl horlivý jako všichni z jeho ročníku, až na jednoho chlapce, který zbraň bez ohledu na trest pokaždé pouštěl z rukou se slovy: „To my neděláme.“ Když ten kluk jednoho dne zmizel, Grass prý cítil „přinejmenším úlevu“.
V komentáři ke knize autor uvedl, že podobně jako mnozí z jeho generace, poznamenaní všudypřítomnou propagandou, věřil nacistům až do samého konce a nepochyboval o „konečném vítězství (Endsieg).“
Ale čím si ho nacisté získali, čím ho přivábili? zněla jedna z otázek publika. Grass nezareagoval podrážděně, jako tomu bylo při jarní diskusi na veletrhu v Lipsku. Uvedl, že ho svedlo především demagogické heslo: „Mládež musí být vedena mládeží!“
Všechno to společné nadšení v dětské organizaci Jungvolk, plány, tábory a vedoucí, který byl o pouhé dva roky starší než on. Svůj podíl měl i vliv rodiny, která se bez výhrad přizpůsobila době. „Můj otec vstoupil do strany z čistého oportunismu a matka přihlížela, nepadlo u nás jediné kritické slovo,“ řekl Grass.
Malý Peer Gynt
V literárních pamětech, které se prý Günterovi Grassovi psaly „velmi bolestně“, není motiv cibule nijak náhodný. Je to symbol nejrůznějších vrstev života, včetně těch, které člověk vytěsňuje a nejraději by na ně zapomněl, ale které se stejně čas od času hlásí ke slovu.
Loupání cibule si Grass podle svých slov vypůjčil z Ibsenova slavného dramatu Peer Gynt: příběh zasněného mluvky mu totiž připomínal velkohubé sliby, kterými balamutil svou maminku. „Jednou budu slavný, bohatý a pojedeme do Neapole...“ A tak ho začala nazývat svým „malým Peer Gyntem“.
Grass v diskusi s publikem vzpomínal i na dobu méně vzdálenou, třeba klíčovou cestu do Varšavy roku 1970, na níž doprovázel tehdejšího spolkového kancléře Willyho Brandta. Rodákovi z Gdaňsku se tam připomněla jeho ztracená vlast. „Rozumem víte, že je to domov ztracený, ale v pocitech trvá. V tom je nádherná možnost literatury – dokáže znovu vytvořit něco, o co jste přišli,“ podotkl Grass.
V závěru večera se projevila jeho angažovanější, političtější a sarkastičtější tvář: to když ironizoval německou literární kritiku; spílal optimistům, kteří spíchli sjednocení Německa, a zaútočil na americkou politiku otce a syna Bushových, jejichž světové škody označil za nezměrné. Plánované umístění radaru v Česku chápe jako nesmyslnou, zbytečnou provokaci.
Osmdesátník Grass tedy působil v Praze křepce: bez ohledu na loňskou mezinárodní aféru i aktuální přeřek svého přítele Tomáše Kosty, který v úvodní řeči nechtěně poznamenal: „... časopis jsme vydávali až do smrti Güntera Grasse.“ Spisovatel jen rozverně zvedl ukazováčky – Vždyť stále žiju!
