Na rozdíl od poněkud zapadlé odpolední akce ve Švandově divadle před sedmnácti lety, kde byl Grass takřka schován mezi herci a sledoval ho poloprázdný sál, mělo letošní vystoupení nepopiratelný ohlas a atmosféru.
S Grassovými radikálními názory na politiku, kapitalismus a terorismus zdaleka nemusíte souhlasit, nicméně pravděpodobně uznáte, že je autor hlásá s nakažlivým přesvědčením.
Okouzlen vyvolenými
Načasování pražského vystoupení nemohlo být lepší: Grass na jaře vydal novou knihu sarkastických veršů Dummer August, v říjnu za mezinárodní pozornosti oslavil svou osmdesátku a v prosinci mu v českém překladu vyšly jeho paměti Při loupání cibule, v kterých mimo jiné detailně popsal i své několikaměsíční působení u Waffen-SS.
Bez ohledu na kritiky a ideové odpůrce je Grass autorem, o kterém se mluví a jehož díla budí pozornost. Snad se až na chvíli mohlo zdát, že je poněkud „přegrassováno“.
Nadto tu jsou jisté analogie s českým a německým prostředím, s jejich minulostí i současností – totalitní režimy v obou zemích, jen v jiných dobách, tiše podporovala zjevná většina a ani desetiletí od jejich pádu nejsou na překážku skandálním „objevům“, kdo všechno patřil mezi oblouzněné, zaslepené, svedené,
slabé, vydírané či zastrašené.
Také Grass se nechal okouzlit uniformami pro vyvolené, společným nadšením v rozhlasových a filmových týdenících, stanovými tábory a táboráky, u nichž zpívala
Hitlerova mládež. V diskusi uvedl, že kdyby vyrůstal v jiné, antifašisticky založené rodině, možná by se nacistickou propagandou nikdy svést nenechal.
To byl ostatně jeho záměr: neomlouvat vlastní omyly, ale postihnout náladu, euforii a bláhovou víru doby, která si nekladla, nebo nechtěla klást otázky. Zvítězila literatura Možná to byly právě tíživé pocity „spoluodpovědnosti, dorůstajícího studu a neulehčitelného břemene“, které po válce vyvřely v jedno z nejlepších děl literatury minulého století – do Plechového bubínku, groteskního opusu o skřetovi, který odmítá růst.
Ostatně na pražském čtení a následné diskusi se neobjevily žádné „kádrovací“, či dokonce agresivní poznámky – jako by v účtování životních omylů a úspěchů nakonec zvítězila literatura.
