RECENZE: Guns N’ Roses světlo nesluší, jejich show má však stále půvab

Po pětadvaceti letech se v úterý do Prahy vrátila klasická sestava rockových spratků z Los Angeles. Zásadní zprávou pro bezmála padesát tisíc lidí na letišti Letňany bylo, že zpěvák Axl Rose i kytarista Slash se po dekádách ostrých hádek usmířili a zase spolu hrají staré hity.

Po nevýrazné Jesse Jo Stark a zábavných Biffy Clyro se hvězdy večera objevily na vteřinu přesně v avizovaných 19:15 hodin, překvapením zašuměli zejména pamětníci vysočanského koncertu z roku 2010, kde se na Rose čekalo do půl dvanácté. Paradoxně v sobě však brzký start nesl největší slabinu – show tohoto typu potřebuje k ideálnímu vyznění tmu, u kapely typu Guns N’ Roses to platí dvojnásob.

Not in This Lifetime

70 %

Autor: Guns N’ Roses

Místo konání: Letiště Letňany, Praha

4. července 2017

Nástup na pódium ještě odmocnilo drzé večerní slunko, které se publiku v ten nejnevhodnější moment opřelo přímo do očí. V kombinaci s podprůměrným zvukem, kolísavou kvalitou zpěvu a celkovou nesouhrou tak začátek koncertu navzdory klenotům v úvodu playlistu (It’s So Easy a Mr. Brownstone) vyzněl velmi rozpačitě.

U koho jiného než u GNR by divák čekal rockovou stěnu jako hrom? Místo toho byl koncert docela potichu a zvuk na každém čtverečním metru areálu jiný. Srovnání s fenomenálně nazvučenou loňskou návštěvou AC/DC na stejném místě a se stejným zpěvákem se samo nabízelo. A zatímco před rokem si Axl Rose, nejspíš z úcty ke svému vzoru, nedovolil ani jednou polevit, teď silná místa celkem pravidelně střídal zpěv na půl plynu. Jakmile svůj falzet nepřikrmil pověstnou cirkulárkou, příliš to nefungovalo (Yesterdays či závěr Don’t Cry).

Axl Rose, Guns N’ Roses (Letiště Letňany, Praha, 4. července 2017)

Na prostoru jedné písně dokázal zrzavý cholerik mumlat, polykat koncovky, zničehonic vystřelit o dvě oktávy výš a ječet jak zamlada. Famózně odzpívaná Used To Love Her nebo třeba klenutá novinka This I Love přitom jasně ukazovaly, že na to prostě stále má, v přídavkové Sorry zase obnažil svůj spodní rejstřík, příjemně zalézající pod kůži, škoda, že tak málo užívaný.

To Slash u kytary neodflákl ani tón, sázel jedno precizně vystavěné sólo za druhým, až jich už ke konci bylo moc, ale to ke kapele typu Guns N’ Roses patří. Vlasatý svalovec v cylindru byl za největší hvězdu koncertu, což dával najevo i zvukař – jistěže všichni chtěli do uší především Slashovu kytaru, ale proč si pak kapela vozí dva hráče na klávesy, když za celý koncert nebyl ani jeden z nich slyšet? O komplexním rockovém soundu, jak ho předvedli před rokem AC/DC, nemohla být ani řeč, byť všichni muzikanti hráli precizně.

S jednou výjimkou kapela odehrála stejných dvacet písní jako v květnu 1992 na Strahově, plus dalších devět k tomu. Zazněly dvě třetiny kultovního alba Appetite For Destruction, po pěti písničkách z obou částí dvojalba Use Your Illusion, porce cover verzí, Patience, Used to Love Her a překvapivě i čtyři ukázky z poslední desky Chinese Democracy (2008), jíž se z klasické sestavy účastnil pouze Rose. Skvěle působily nekompromisní jistoty typu My Michelle či Sweet Child O’ Mine.

Jen neznalec by čekal, že u Slashe převládnou krátká sóla, ale právě ta tu nejlépe fungovala a nejméně unavovala. Ještě, že další pamětník zlatých časů v sestavě, baskytarista Duff McCagan celý koncert mazácky držel volant pevně i při vysoké rychlosti – ať žije poctivá baskytara s výtečným zvukem a nápřahem, síla jednoduchosti.

Když se konečně setmělo, zvuk se alespoň zhruba usadil, uši si zvykly a pánové začali sázet jednu perlu za druhou. Probudilo se i publikum a koncert nabral ty správné obrátky. Šestice přídavků včetně královny rockových balad Don’t Cry (ne vždy ji hrají) gradovala výletem do rajského města, kde je tráva zelená a holky krásné (Paradise City).

Za koncert trvající tři a čtvrt hodiny a čítající tři desítky písní si Guns N’ Roses zaslouží uznání. Slash (ročník 1965) a Rose (1962) naběhali během vystoupení minimálně deset kilometrů; po předlouhé době běhali spolu, ne proti sobě a to je to, na co všichni čekali. Jejich dryáčnický, přímočarý street rock, který se na přelomu osmé a deváté dekády tak kouzelně vysmíval natupírovanému stylu svých předchůdců, má stále půvab... byť nepřináší nic nového. Ale o to tady nejde.