Na konci rozhovoru konstatuje: "Otevřela jsem všechna okna dokořán a pořádně vyvětrala. Přesto zůstala některá místa bílá, nepřístupná – jako v každém lidském životě. A teď, když je konec vzpomínání, mám zase volnou hlavu a volné ruce a můžu už jen prostě žít."
Interview vznikalo od loňského října do letošního srpna, a jak v ediční poznámce informuje tazatel Radim Kopáč (1976), probíhalo "na přání autorky písemnou formou".
Dlužno podotknout, že dopisování si je na rozhovoru Grögerové s literárním publicistou a kritikem Kopáčem patrné, nejvíce v úvodních a závěrečných partiích. Na počátku interview otázky splňují funkci pouhého podotýkání a formálních předělů, v závěrečných pasážích dialog nabývá na doplňkově-registrujícím charakteru, maximálně se zvěcňuje.
Nabízí se poznámka, zda by komunikace Grögerové s Kopáčem vůbec měla být označována za rozhovor, když kořen tohoto slova odkazuje k mluvenému projevu, k živému organismu, jímž kontaktní dialog dvou lidských bytostí je. Tuto dimenzi Klikyháky paměti postrádají.
Nechci však tímto upozorněním zastřeně sdělit, že dialog, k němuž nejbližší spolupracovnice básníka a překladatele Josefa Hiršala (1920–2003) a experimentující tvůrkyně Grögerová svolila, je zklamáním.
Nutno jej přijmout takový, jaký je: jde o text vesměs informativní, neintrospektivní, v podstatě doplňující autorčiny poslední dva tituly – prózu Branka z pantů (1998) a deníkové pásmo Čas mezi tehdy a teď (2004).
Zdrženlivost Grögerové je však nápadná, třinácté komnaty zůstaly – vzdor "pořádnému vyvětrání" – fakticky nedotčeny; i tazatel Kopáč se tváří, že neexistují.
Některé události ze života Grögerové již nikdy nebudou veřejně dopovězeny, jsme navždy "odsouzeni" k domýšlení si, co třeba znamená pasáž z prvního dílu memoárové trilogie Let let, jež je společným dílem Hiršala a Grögerové: " – s tebou je všecko hra. I milování. Jak nevýslovně nádherně tlačí v žaludeční krajině společné tajemství! Jak nové je každé objetí, gesto, pohyb, jak nové je každé slovo, úsměv, slza! Srdce nám krájí medový nůž," praví autorka v záznamu, která v Letu let otevírá rok 1954.
Z aktivit, akcí, přátel a vztahů, které Grögerová v dialogu zmiňuje, lze však vyčíst něco velmi důležitého: ačkoliv vyjma několika svobodomyslnějších let v šesté dekádě 20. století autorka náležela k tvůrcům, kteří byli za vlády komunistů odsunuti na okraj kulturního provozu a existenčně se protloukali, nikdy neměla pocit izolace, byla součástí společenství, jež stálo při sobě a duchovně se obohacovalo. Moment solidarity je v Klikyhácích paměti neopomenutelný.
Součástí paperbacku je dobře sestavená fotografická příloha z archivu Bohumily Grögerové a tři autorčiny texty. Juvenilie Touha (z let 1936–37) je emfatický výlev láskou zasažené a literárně nadané dívčí duše; cestovatelský zápis z roku 1993 Verona – Brunnenburg byl vyňat z knihy Branka z pantů.
Stěžejní je autobiografická próza z roku 1958 nazvaná Zajíc. Grögerová vystihla tíhu všednodenní lopoty v Praze oné doby a intelektuální naplňování, jež jí přinášela spolupráce s Hiršalem – byť vše je tu podáno ve fabulačních opisech.
