RECENZE: Newyorští Grizzly Bear máchli tlapou a struny čouhaly z pódia

Americká alternativní kapela Grizzly Bear dorazila v pondělí poprvé k nám. V pražském Roxy naživo předvedla tu méně učesanou stránku své tvorby.

Brooklynští Grizzly Bear se proslavili vycizelovanými multiinstrumentálními alby, kde se jednotlivé nástroje a bohaté vokály rozpíjejí do dálek a šířek. Jejich tvorba je z drtivé většiny melancholická, poklidná a na každém albu je jen jedna dvě písně, kde do této zasněnosti probublá ostřejší rytmus.

Ale to je jen studiový materiál, jak se v pondělí večer mohli poprvé za šestnáct let existence kapely přesvědčit i pražští posluchači. Newyorská čtveřice totiž dorazila do klubu Roxy v rámci své Painted Ruins Tour.

Pořád to jsou především křehké melodie a zpěvná souhra rozdílných hlasů dvou nejvýraznějších členů kapely, tedy Eda Drosta a Daniela Rossena, ovšem v živém podání náhle do popředí vyplavou syrové elektrické kytary a především parádní bubenické umění Christophera Beara. Američané umí své písně skvěle gradovat, což naživo vyznělo ještě lépe než na albech. Zvláště u „archivní“ písně On a Neck, On a Spit, která se po počátečním poklidném úvodu rozjede jako parní lokomotiva a prosupí k drtivém závěru.

Publikum samozřejmě nejvíce ocenilo hity: nejvřelejšího přijetí se tak pochopitelně dostalo songu Two Weeks s výraznou klávesovou linkou či aktuální Morning Sound, která vévodí nejnovější rok staré desce. Právě Mourning Sound dodal Rossen naživo sílu skřípotem své kytary, struny zde doslova čouhaly z pódia. Aktuální turné je vůbec postaveno na výběru posledních tří alb, které pomohly Grizzly Bear etablovat se na americké scéně alternativního rocku. Ze skvělé desky Veckatimest zazněly ještě hity While You Wait for the Others či Ready, Able, tedy dva kousky, kde Grizzly Bear dotáhli své vokální umění k dokonalosti. Nechyběla ani závěrečná balada Foreground, kterou Ed Droste zahájil třípísňový přídavek.

Grizzly Bear: Painted Ruins Tour

75 %

13. srpna 2018

Roxy, Praha

předkapela: Khoiba

Je vůbec zajímavé sledovat, jak má kapela demokraticky rozdělené úlohy, když zpívají spolu, tak Droste se svým výrazným vokálem nijak nezastiňuje civilnější projev Rossena, jinak se oba o zpěv dělí skutečně půl na půl. Nezastupitelná je i úloha doprovodného zpěvu v podání čtvrtého člena kapely Chrise Taylora, který navíc několik závěrečných písní doplnil hrou na saxofon.

I když tedy studiová tvorba naznačuje, že tento newyorský medvěd většinu času prospí a nechá se hladit po hebké srsti, naživo v pražském Roxy se ukázalo, jak dokáže máchnout svou obří tlapou. A že ten úder může být pěkně drtivý.