Struny podzimu 2012 - Gregory Porter v Lucerna Music Baru 9. 10. 2012

Struny podzimu 2012 - Gregory Porter v Lucerna Music Baru 9. 10. 2012 | foto: Petra Hajská/Struny Podzimu

RECENZE: Gregorymu Porterovi už není třeba říkat objev. Je to hvězda

  • 1
Už třetím albem Liquid Spirit, které je jeho debutem na prestižním labelu Blue Note, potvrzuje dvojnásobný host loňských Strun podzimu, zpěvák a skladatel Gregory Porter, svoji výjimečnost.

Gregory Porter: Liquid Spirit (obal)

Po debutu Water (2010) byla o Gregorym Porterovi řeč hlavně mezi jazzovými posluchači a "dvojka" Be Good (2012) měla získat zpěvákovi širší publikum zacílením na podíl rhythm and blues a nepřehlédnutelný důraz na texty, jenž v této hudbě bývá často opomíjen. Novinka představuje dvaačtyřicetiletého Portera jako zpěváka, o němž už je trochu nemístné hovořit jako o objevu.

Liquid Spirit

90 %

Gregory Porter

vyd. Blue Note/Universal 2013

Také není příliš případné jej označovat za zpěváka jazzového. Právě album Liquid Spirit má šanci dostat Portera do pozice hvězdy de facto popové, byť s kořeny ve výše jmenovaných žánrech. K nim se ostatně samozřejmě hlásí už výběrem pár převzatých písní, mezi nimiž je i jeden z nejslavnějších jazzových standardů I Fall In Love Too Easily, jehož krásná, skoro osmiminutová verze album uzavírá.

Porterovy autorské písně ovšem jazzové hranice překračují. Třeba právě směrem k inteligentnímu akustickému popu jako v písních Hey Laura nebo Wind Song, k odpichovému a přímo k pohybu vybízejícímu gospelu v titulní písni či směrem k funkovému odvazu jako ve Free.

Gregory Porter a Chip Crawford v Praze (2012)

U Portera jsou však tradičně vynikající i balady, v tom má jeho dokonalý hlasový projev skutečný "soul" (čeští muzikanti s oblibou používají pro takové situace ještě kratší, třípísmenné slovo, začínající na "m" a končící "d"). Osvědčuje jej už třeba v prvním songu No Love Dying, nebo naopak v předposledním When Love Was King.

Kapitolou samou pro sebe pak jsou dvě zcela komorní skladby, kde Porter komunikuje jen s pianistou Chipem Crawfordem. Ten je ostatně hlavní figurou jeho kapely i při koncertech.

Přestože většinu alba hraje standardně obsazené jazzové kombo a přestože v ostatních písních vede nepřeslechnutelné pevné linky kontrabasista Aaron James, zvuk krásně koloruje altsaxofonista Yosuke Sato a přiznávky celé dechové sekce jsou v ostřejších skladbách naprosto perfektní, písně Water Under Bridges a Wolfcry jen s klavírem tvoří vrcholy alba.