Před čtyřmi roky natočil Petr Nikolaev nenápadný snímek. Jmenoval se Kousek nebe a v podstatě šlo o milostnou romanci, "jen" se odehrávala v komunistickém kriminále. Právě ono "jen" však v rámci boje proti Grebeníčkům a spol. udělalo rozhodně víc než film, který se ožehavým tématem dopředu oháněl.
Problém jménem Klíček
Hlavní problém snímku Jána Nováka netkví v tom, že by chyboval v popisu doby či jejích zločinů. Dokonce nevadí ani to, že byť Novák před premiérou lákal na "nově odhalené informace" o Aloisi Grebeníčkovi, film jako takový žádná převratná fakta nepřináší. - Čtěte Dám vás k soudu, hrozí Grebeníček tvůrcům filmu Klíček
Největším problémem Klíčku je sám Klíček. Film, který lavíruje na pomezí experimentu a školního cvičení. Film, který kvůli nadprůměrné koncentraci školáckých klišé vyvolává smích tam, kde by ho rozhodně vyvolávat neměl. A do třetice film, který postrádá jakoukoli dramaturgickou kompaktnost, o síle výpovědi (jež by tu byla na místě více než kdekoli jinde) ani nemluvě.
Nutno říct, že samotná "rekonstrukce" vyslýchacích metod Grebeníčka seniora (ve filmu přejmenovaného na Koníčka) patří ještě k tomu lepšímu, co Klíček nabízí. Herci dělají, co mohou, a z plochých figur v několika výjimečných případech vykřešou i víc než karikaturu (Norbert Lichý, Jan Přeučil). A také minimálně ty scény mučení, jež se odehrávají beze slov, jsou natočené obstojně.
Nikoli tak zbytek filmu. "Duchové minulosti", které v chodbách uherskohradišťské věznice míjí páreček ze současnosti, jsou jako z nepovedeného homevidea. Hapruje střih a především pak scénář.
Už jen sama křečovitá zápletka - soudobý donchuán zprzní dívku s pelem nevinnosti v kapli zrušeného žaláře a poté, co se její panenská krev spojí se zaschlou krví komunistických obětí, vrátí se oba v čase do minulosti a na vlastní kůži okusí "grebeníčkovské" trýznění.
Horor jménem Klíček
Člověk marně dumá, proč vůbec onen současný rámec, a když už, tak proč tak - s prominutím - stupidně vymyšlený, realizovaný a ke všemu ještě hororově stylizovaný.
Tvůrci ho nejspíš budou hájit slovy, že jen takto mohou pro závažné téma získat mladé publikum, leč bohužel - ve skutečnosti dělají vše pro to, aby se jim ono mladé publikum vysmálo.
Pro ilustraci popis východiska filmu: dvojice se do věznice dostane "hnutím osudu, respektive kouzlem". Dveře (o nichž mimochodem netuší, že vedou do věznice) otevřou omylem. Mladí obyvatelé Uherského Hradiště nikdy neslyšeli o věznici, v níž se mučili političtí vězni - respektive, jak se dozvíme z úst mladíka, vlastně slyšeli, ale nepamatují si to - a tak se tam jdou pomilovat a zjistí, že tam straší. Stačilo?
Odstrašující jsou ovšem také samy ústřední postavy. Macho Jakub, který si až po veškerém utrpení uvědomí, jak byl odporný, a prosí o odpuštění, má alespoň ve svém "machovském" období pár uvěřitelných chvil (doslova pár).
Oběti jeho touhy zbývá pouze jedna, a to hysterická poloha a neříká v podstatě nic jiného než "Já se bojím." Tomáš Šulaj je skvělý divadelní herec s Thálií na kontě, ale stejně jako jeho partnerka Petra Vlčková tu nemá co hrát.
Jan Přeučil na předpremiéře Klíčku řekl: "... podstatné je, že se po dvaceti letech podařilo tímto způsobem ukázat hrůznost té doby." Jinými slovy: že dobrý úmysl je nade vše.
Novákův film dokazuje opak. Těžko kritizovat něco, co mělo být zadostiučiněním pro oběti komunismu (a že by si ho při všech soudních průtazích a pochybných verdiktech zasloužily). Klíček si ale naběhl sám. Dobrý úmysl diváka v kině neudrží.
KLÍČEK
Režie: Ján Novák
Hrají: N. Lichý, P. Vlčková, J. Přeučil, T. Šulaj, S. Zindulka
HODNOCENÍ iDNES.cz: 30 %
