Možná to však nebyl od Güntera Grasse marný krok vydat vzpomínky několik dní poté, co veřejnosti přiznal svou službu u zbraní SS. Lze přesvědčivěji vážit omyly a stud než mírou vlastního života? "Tedy výmluv ažaž... Co jsem kdysi přijal s hloupou pýchou svých mladých let, to jsem po válce chtěl z dodatečně rostoucí hanby před sebou zamlčet. Jenže to břemeno tu být nepřestávalo a nikdo je nadlehčit nemohl," píše Grass v nové knize Beim Häuten der Zwiebel (Když loupám cibuli).
Ukázku z knihy čtěte zde.
Na pulty vtrhla v nákladu sto padesáti tisíc výtisků, z nichž většina zmizela za první dva dny, nakladatelství Steidl Verlag již připravilo stotisícový dotisk. V češtině má bezmála pětiset stránkový titul příští rok vydat nakladatelství Atlantis.
Při svém loupání cibule, slupku po slupce, Grass nezpytuje všechny dosavadní úspěchy a neúspěchy. Zaměřil se na dvacet klíčových let, byť je tu a tam s lehkostí neváhá přeskočit.
Začíná koncem svého dětství: bylo mu dvanáct, když do jeho rodného Gdaňsku vtrhla druhá světová válka. A končí na sklonku pařížských 50. let a vydáním svého prvního a nejslavnějšího románu Plechový bubínek.
Čímž se vlastně vrací k počátku: k románu ho inspirovala poválečná cesta po stopách ztraceného města Gdaňsk. Je jasné, proč autor tak rezolutně ujišťuje, že další pokračování nechystá. Bylo by zbytečné vršit dalších pět set stran pro lovce biografických detailů, když období určující pro autorův další život i dílo již oloupal.
Nevím kdy a nevím kde
Grass ani ve vzpomínkách nezapře spisovatele a umělecky utváří svou výpověď, která si pohrává s metaforami a časy, potkávají se v ní skutečné postavy s románovými, jistota s tušením a dohady. Autor již na prvních stránkách zpochybňuje sám charakter vzpomínky, která "miluje dětskou schovávačku" - zpětně leccos přikrášluje, a když na ni naléháte otázkami, podobá se cibuli, která postupně potí pravdivé, leč značně pokroucené odpovědi.
Ani Grass nic přikrášlovat nechce, protiví se mu kolektivní omluvy typu: svedli nás. Je třeba si přiznat: "Ne, my jsme se nechali, já jsem se nechal svést."
Na jiném místě pak píše: "Můj čin nelze umenšovat mladickou nerozvážností. Za krkem mi neseděl žádný nátlak shůry." I při největším úsilí vše vypovědět však paměť naráží na mezery. Co když ten náhrdelník s červenými perlami nenosila plavovláska Susanne, ale copatá brunetka, jejíž jméno autor nechce prozradit? A co když ta prožitá scéna, kterou má právě před očima, pochází z filmu? Podobných otazníků je v Grassově knize dost, stejně jako neurčitostí typu "nevímkdo", "nevímkdy", "nevímkde".
Grass odvíjí trochu zpřetrhaný film, kterému ironicky říká "obrazový salát". V těch obrazech je přesto mnoho intenzivních, ba rozkošnicky líčených detailů včetně těch tělesných a erotických. Autor si ve vzpomínání vypomáhá známými předměty (podobně jako ve svých prózách) - obrázky z cigaretových obalů, kufrem v podkroví, společnou toaletou v mezipatře, střepinou z granátu v levém rameni, kouskem jantaru a samozřejmě - cibulí.
Spolykané otázky
A cibule vydala i slova, jimž se autor dlouho vyhýbal, a s nimi dvojjediného vypravěče, popisovaného střídavě v osobách "já" a "on". Jako v případě své nejslavnější knihy Plechový bubínek neodolal Grass pokušení vypravěče rozdvojit: hlavní postavou však není zakrslý skřet Oskar Matzerath, ale on sám.
"Já" je stárnoucí úspěšný spisovatel, který účtuje se životem, "on" bezostyšný mladík s častými grimasami a typickými nadkolenkami. Zatímco jeden má budoucnost před sebou, chce se stát válečným hrdinou a dobrovolně se hlásí do služby nacistům, druhého dohání minulost. Grass tak možná alibisticky dává najevo odstup od raných poklesků, zároveň tím poukazuje na nemožnost sám sobě se cele přiblížit - ve válečném šrumu se ztratil mladému Grassovi deník, s nímž ztratil kus sebe. Dnešní Günter Grass se může jen dohadovat, co se mu tehdy před šedesáti lety honilo hlavou. "Poznal jsem, co se s námi, co se se mnou dělo?"
Proč se jako kluk, přes všechnu svou zvídavost, nikdy nezeptal, když znenadání zmizeli: matčin bratranec, který byl zastřelen, přítel ze školy, jehož otec skončil v koncentráku, učitel latiny, taktéž internován? Ve svých deseti vstoupil Grass do Hitlerjugend, v patnácti se jako pomocník u letectva baterie Kaiserhafen nadšeně, leč neúspěšně hlásil k ponorkám a nebylo mu ani sedmnáct, když přišlo předvolání k tankové divizi.
Sváděly ho týdeníky s černobíle krášlenými pravdami, jimž bez pochyb věřil, vlast ohrožená ze všech stran nepřáteli. A především možnost vymanit se ze stísněného bytu rodičů, kde si nad knížkou zacpával uši a pro sebe měl okenní výklenek. Nebyl fanatikem, nikoho prý neudal ani nezastřelil, ale věřil až do konce. Dvojité SS na uniformě ho neodpuzovalo a teprve přiznání Baldura von Schiracha při norimberských procesech ho přesvědčilo o masových zvěrstvech páchaných na Židech.
Dunivé morální drama?
Cibule má však mnoho vrstev, nejen ty bolestné a válečné. Grass se vším smyslem pro grotesku a absurdno vykresluje i půvabné scény, jak se z příkazu maminky vydával za dlužníky a srdceryvně z nich vymlouval peníze - což se mu pak hodilo v poválečném černém trhu i při pozdějších jednáních s nakladateli. Nebo když v americkém zajetí probíhá kurz vaření pro začátečníky, jen tak na sucho, bez ingrediencí.
Za rádoby rozmarný, leč nechutný (doslova "chucpe") však list Neue Zürcher Zeitung označil výjev, kdy Grass potkává v americkém táboře bavorského mladíka Josepha, zapáleného katolíka, s nímž za dlouhých deštivých dnů vede pod jednou plachtou hovory o Bohu, světě a louská vši. Grass sugeruje, že šlo o budoucího kardinála a papeže Josepha Ratzingera.
Kritika německy mluvících zemí ostatně soudí novou knihu rozporně. Pro její efektní styl je snadné jí propadnout, byla už pasována na mistrovské literární dílo. Přísnější hlasy, zejména Neue Zürcher Zeitung, Süddeutsche Zeitung či Stern, Grassovi naopak vyčítají burleskní okázalost, s níž svůj život přehrává.
Dunivé morální drama, v němž je hříšník vykoupen očistnou silou literatury. Přemíru metafor a manýr, mezi nimiž takřka nelze najít normální slovo. Jimi jako by autor uhýbal od toho podstatného - postavit se sám sobě.
