Graham Masterton pochází ze Skotska, ale dlouho žil v Anglii a v Irsku. Za ženu si vzal Polku, takže u našich severních sousedů minimálně třikrát ročně přebývá, aby zvládl dlouhou šňůru autorských čtení. A celý život se věnuje ženským otázkám, jen jaksi po svém.
Vedl britské vydání časopisu Penthouse, má v rádiu vztahovou poradnu, a když se chystal psát detektivní sérii postavenou na pilotním románu Bílé kosti, vedla ho k tomu neutěšená situace, v níž se nacházejí ženy v tradičně velmi patriarchálním Irsku.
I proto je hlavní hrdinkou komisařka Katie Maguirová, jež kromě série vražd musí řešit i skeptické poznámky mužského okolí, které jí jako policistce příliš nevěří.Bílé kosti vyšly už v roce 2002 pod názvem Strašná krása, autora k názvu inspirovala báseň irského velikána Williama Butlera Yeatse.
Zatímco ve Francii či ve Spojených státech se kniha velmi dobře prodávala, Británie si musela na její vydání několik let počkat. Příběh, kde kromě obchodu se ženami a kriminality spojené s hazardem roste i počet rituálních vražd, se prostě žádnému nakladateli nehodil do harmonických edičních plánů.
Průkopník zdravých vztahů
Masterton toho má za sebou mnohem víc: začínal už v 70. letech jako autor hororů. V roce 1976 vydal román Manitou, který byl o dva roky později zfilmován, hlavní roli hrál Tony Curtis.
Když se však autora na jeho románový debut zeptáte, rozohní se: „To není žádný debut, v době, kdy Manitou vyšel, jsem už napsal minimálně desítku sexuálních příruček!“ Jenže i v Británii se literatura dělí na vyšší a nižší a sexuální rady se mezi intelektuální skvosty příliš často nepočítají.
„V té době však byly hodně důležité. Nezapomeňte, že mluvíme o 70. letech. Tehdy jsem byl mezi prvními, kdo tohle psal. V redakci mě obklopovaly téměř výhradně ženy, mluvil jsem s nimi o vztazích, měly své trable, sexuální a emocionální bloky,“ vysvětluje autor.
A dodává: „Povzbuzoval jsem je, aby převzaly kontrolu nad svým životem, aby se nebály mluvit o svých pocitech. Na tom jsem pak postavil i své knihy. Tehdy takové věci ženám říkal málokdo. A předpokládám, že i proto byly moje příručky tak úspěšné.“
Jeho první kniha na tohle téma byla vyprodána během pěti dnů, i proto ho nakladatel přiměl napsat další. Nakonec jich Masterton dal dohromady sedmadvacet. Dodnes o vztazích vysílá v rádiu, takže radí ženám přímo do éteru.
„Je překvapivé, kdo a s čím se na mě obrací. Nedávno mi telefonovala sedmdesátiletá žena, jejíž manžel býval vrcholovým cyklistou, všichni ho obdivovali. Plakala, že ji bije. Byla desítky let obětí domácího násilí. Je strašně těžké něco jí v takové situaci radit, ale už jen to, že jí nasloucháte, pomáhá,“ říká zamyšleně.
Párky místo honoráře
Jak se od sexu člověk dostane k hororům, navíc k Manitouovi, postaveném na staré indiánské legendě o šamanovi? „Měl jsem volné víkendy a chtěl jsem psát i něco jiného než texty pro Penthouse a příručky. Moje žena byla zrovna těhotná a já jsem si díky tomu těhotenství připomínal své dětství a to, co jsem jako kluk rád četl. Byly to samozřejmě kovbojky. K Manitouovi je to už jen kousek,“ vzpomíná teď.
Mastertonova manželka Wiescka byla i jeho literární agentkou, díky ní se jeho knihy rozšířily třeba do Francie. Jako jediný nefrancouzský autor získal prestižní Prix Julia Verlanger za román Rodinný portrét, jenž je variací na Wildeův Obraz Doriana Graye. Wiescka zemřela před třemi lety, jako polská emigrantka však měla zásadní zásluhu na tom, jak moc jsou Mastertonovy knihy v Polsku oblíbené.
„Když ve východní Evropě padl komunistický režim, začala vznikat soukromá nakladatelství. Z jednoho se mi tehdy díky manželce ozvali. Jenže řekli, že mi nemůžou zaplatit, že zatím nemají žádné peníze. Že mohou financovat moji cestu do Polska, ale jako honorář mohu dostat iluminované svaté ikony, kterých mají v Polsku hodně, nebo párky. To mě nadchlo. V roce 1990 jsme projeli celé Polsko,“ směje se Masterton.
Manitou byl první západní horor, který po převratu v Polsku vyšel. Během pár týdnů se prodalo půl milionu výtisků. „Nakonec mi díky tomu zaplatili. I když párky měli výborné. Dodnes tam jezdím a mám tam spoustu přátel,“ říká Masterton.
A dělá si nové: „Na jedno z mých čtení přišla i dívka, která si vůbec nevěřila. Připadala si ošklivá, něco v tom smyslu přede mnou řekla. Snažil jsem se jí dodat sebevědomí, byla vážně krásná a zajímavá, šlo jen o to, aby se nebála setkávat se s lidmi, aby se otevřela. Mluvil jsem s ní o tom krátce. A za šest měsíců mi od ní přišel e-mail, že se bude vdávat. Pozvali mě na svatbu. To jsou pak lepší příběhy, než jaké vymyslíte do knih,“ uzavírá Graham Masterton.
