Gottfried Lindauer, Anehana, olej na plátně, 1897

Gottfried Lindauer, Anehana, olej na plátně, 1897 | foto: Auckland Art Gallery

Čech z Plzně maloval novozélandské Maory jako nikdo jiný

  • 5
Plzeňský rodák Gottfried Lindauer odešel v roce 1874 na Nový Zéland, kde vytvořil desítky portrétů Maorů, zdejších původních obyvatel. Novozélandský národní poklad poprvé cestuje mimo zemi a bude součástí malířovy retrospektivní výstavy v Západočeské galerii.

Ke dvěma výstavám věnovaným dílu animátora Jiřího Trnky, na něž dosud přišlo kolem pětadvaceti tisíc návštěvníků, přidá program Plzně – Evropského hlavního města kultury odlišně laděnou expozici neméně zásadního významu. Vedle klasika Trnky je Gottfried Lindauer (1839–1926) u nás méně doceněný, a to neprávem. Jeho první velká retrospektiva v Západočeské galerii začne 6. května a potrvá až do 20. září.

Skutečnost, že Lindauerovu tvorbu v Česku dosud příliš neznáme, však není projevem nějakého ignorantství. Zásadní část malířových děl totiž dosud nikdy neopustila Nový Zéland, a tak jaksi nebylo případnou výstavu z čeho poskládat. Dostat portréty Maorů do Plzně nebylo jednoduché ani nyní. „Vše podléhalo v podstatě trojstupňovému jednání. Nejdříve zápůjčku schválila Auckland Art Gallery, která má obrazy ve svých sbírkách,“ popisuje celou anabázi ředitel Západočeské galerie Roman Musil. „Následně se k vývozu vyjádřila Haerewa, což je správní rada galerie, kterou tvoří zástupci jednotlivých maorských kmenů. Museli jsme před ni předstoupit a představit sebe i Plzeň. Poslední slovo potom měli potomci zobrazených maorských náčelníků,“ dodává. Výsledkem je pět desítek zapůjčených obrazů, jež se v Evropě představí poprvé.

Kontakt s mrtvými předky

Lindauer se vyučil zahradníkem, ale v šestnácti se rozhodl pro novou dráhu. Zapsal se na malířské akademii ve Vídni. Po jejím absolvování kvůli nedostatku zakázek v rodné Plzni procestoval Halič, Polsko i Rusko. To však zdaleka neměl být jeho nejvzdálenější cíl. Aby se vyhnul vojenské službě, vydal se na palubě parníku Reichstag na více než čtvrt roku dlouhou cestu do novozélandského Wellingtonu.

V roce 1876 se přestěhoval do Aucklandu. Obživu v nové zemi – fotografování – záhy vyměnil za malbu. Sblížil se s Maory, původními obyvateli Nového Zélandu, a systematicky začal dokumentovat podobu tamních náčelníků s jejich tetováním, účesy, zbraněmi, zdobenými oděvy, amulety a šperky. Jako etnografický záznam jsou Lindauerovy novozélandské malby samozřejmě cenné. Sami Maorové je považují za jakýsi svůj národní poklad, protože vznikaly v době, kdy budoucnost jejich národa nebyla zdaleka jistá. Díky hlubokému vztahu ke svým předkům ctili umělcovy malby jako relikvie, které jim pomáhaly se zpodobenými osobnostmi navázat přímý kontakt.

Docenění umělecké hodnoty obrazů však trvalo delší dobu, vážný zájem sběratelů přišel až během 80. let 20. století.

Gottfried Lindauer, Portrét Františka Josefa I., 1872

Gottfried Lindauer, autoportrét, 1862

Co zůstalo v Česku

Objemnou zásilku z Nového Zélandu doplní i Lindauerova tuzemská tvorba ze státních, církevních a soukromých sbírek. Jeho asi nejvýznamnějším dílem vytvořeným ještě před odchodem z domova je soubor dvou desítek obrazů a fresková výzdoba kaple sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách. Vedle nich se představí i desítka portrétů plzeňských měšťanů včetně Lindauerova raného autoportrétu.

Ze Zélandu se už malíř nevrátil. Poslední česká stopa po něm tedy zůstala v pražském Náprstkově muzeu, s nímž až do své smrti v roce 1926 udržoval kontakt a příležitostně sem posílal také některé předměty vztahující se k životu domorodých Maorů. V roce 1907 zaslal manželce Vojty Náprstka Josefě dvě své malby.