RECENZE: Roxette mají pořád dobrou karmu. I na zatím poslední desce

Aktuální nahrávka kapely Roxette nazvaná Good Karma úspěšně odkazuje na jejich nejslavnější tvorbu a přitom zní poměrně současně.

Ve stavu rozpadu, v jakém se aktuálně slavné švédské duo Roxette nachází, není jisté, zda právě vydaná deska Good Karma nebude náhodou poslední. A pokud ano, bylo by to docela důstojné rozloučení.

Původně měli Roxette během léta pokračovat ve velkolepém koncertním turné, které mělo formálně navázat na výroční šňůru ke třicátým narozeninám kapely, ale to už se nestane.

Zpěvačka Marie Fredrikssonová si sice vyléčila zhoubný nádor, ale další zdravotní komplikace jí v koncertování opět zabránily. Její kolega Per Gessle proto v dubnu jako jistou útěchu fanouškům oznámil další desku.

Je pravda, že poslední dva koncerty Roxette v Česku byly spíš smutnou vzpomínkou než nějakým velkým návratem někdejší slávy.

Jiným případem je deska Good Karma, která vyšla přesně sedmadvacet let poté, kdy na vrchol americké hitparády vystoupal jejich song The Look. S peckami, jimiž si Roxette vydobyli jméno, se sice úplně měřit nemůže, ale každopádně to není žádný velký průšvih.

Gessle s producentskou spoluprací Christoffera Lundquista a Clarence Öfwermana, kteří dříve s kapelou živě vystupovali, docela šikovně namíchal tradiční ingredience, jež vždy tvořily kostru hudby Roxette, a přidal jim trochu současného zvuku. Typickou ukázkou je hned úvodní píseň Why Don’tcha?, v níž se hlásí ke slovu povědomé harmonické postupy odkazující na staré hity Roxette, ale přitom celá skladba zní soudobě. Podobně moderně vyvedená je píseň It Just Happens, která je obalená trochou elektroniky, ač přitom jde v podstatě o tradiční „oplodňovák“, jakými švédské duo oslňovalo celou jednu generaci posluchačů. Její refrén je však až moc hutný a trochu postrádá dynamiku a onu jasnou zvonivost, jež byla typická pro vrcholnou tvorbu Roxette.

Good Karma

70 %

Roxette

Podobný hitový potenciál jako otevírací píseň skladby má opět o něco klidnější písnička From A Distance, se kterou by Gessle a Fredrikssonová neudělali ostudu na žádném ze svých dřívějších stadionových koncertů. I při poslechu nahrávky přímo vidíte ty zapalovače v houpajících se rukou publika. Bonbonkem na závěr je ryzí balada April Clouds.

Zbytek desky je bohužel poněkud zapomenutelný. Nejsou to špatné písničky, ale ve snaze o hledání moderního soundu se Roxette někdy dostávají na půdu, kde se už neumějí příliš pohybovat. Až moc snaživě taneční Some Other Summer budiž příkladem. Nic naplat, Roxette jsou především kytary a tak by to mělo zůstat. Ovšem pokud by to měla být tečka za třicetiletou dráhou kapely, zdařila se.