Navenek to jsou moderní pohádky, ve kterých se maminka s tatínkem občas poškorpí a děti touží odpoledne trávit u televize nebo nakupovat podle reklamy. Ale nějak se ty příběhy dramatika, režiséra a herce Arnošta Golflama (1946) vždy zvrtnou – z reality utíkají k dobrodružstvím, na kterých se podílejí dešťové babizny, zamilované velryby, mluvící orlové i strašliví náčelníci lupičů.
Přechod mezi současností a zázraky se děje vlastně zcela samozřejmě, jakoby nic – stačí vyrazit po obědě do lesa a navzájem se ztratit, jít do sklepa pro uhlí a spadnout mezi blanické rytíře nebo při rekreaci u moře spatřit, že vaše potomky na svém hřbetě unáší velryba.
„Já pro sebe nic nepotřebuju, já můžu být klidně zavřená mezi čtyřmi stěnami, já se tady můžu klidně uvařit. Ale ty děti by potřebovaly trochu té vody a toho vzduchu, a co kdybychom taky jednou jeli k moři? najednou vyhrkla maminka. Všichni úplně ztuhli. Pak se děti i maminka naráz podívaly na tatínka. Ten jenom svěsil hlavu jako na pranýři a pak odhodlaně vzhlédl: Vždyť tam jsou žraloci a dravé ryby,“ čte se v pohádce Tatínek a velryba.
Ptakoještěr na balkoně
Goldflamův tatínek není čítankově neosobní rek, naopak je velmi lidský a chtělo by se říci i hodně český – lenošivý, občas trochu rozmrzelý až žbrblající, trpí za všechny, ale nic moc neobstará, do všeho se musí nutit, ale nakonec to stojí za to.
Vymýšlí totiž vynálezy, z nichž jen některé končí neslavně, třeba jako snaha vypěstovat pro maminku na balkoně zahrádku, z níž vyroste prales, kde se prohánějí ptakoještěři.
Ač podobnost autora a hlavní postavy jistě není náhodná, formálně Goldflam píše ve třetí osobě: aby si čtenář mohl dosadit do hlavní role svého rodiče a jiný tatínek sebe.
Ve srovnání s předchozí knihou Tatínek není k zahození tu má ještě větší význam maminka, která se dokonce stala výsostnou hrdinkou jednoho z příběhů. I v některých dalších pohádkách je tatínek víceméně stafáží, která se v závěru vynoří někde z křoví, zatímco děj posouvají děti.
Rodinné situace, nálady a dialogy má Goldflam odpozorované a vystižené dokonale, často jimi ostatně začíná – návštěvou výstavy, vycházkou, výletem či úmorným obcházením supermarketů za účelem koupě bot. Odehrávají se v současnosti, kterou však Goldflam zřejmě záměrně nešperkuje narážkami na konkrétní reálie, snad jen z režiséra Trošky udělal Špetku a z Princezny ze mlejna Princeznu z triasu, jury a křídy, zápolení s velkou vodou upomene na nedávné povodně.
Jak se v neděli nenudit
Autor psal pohádky pro celou rodinu, ale nezapomněl, že jsou hlavně pro děti. A tak po svém navazuje na klasické příběhy o vábivých vílách či zlomyslných jezinkách, zakletém zloduchovi, o Perníkové chaloupce či Smolíčkovi pacholíčkovi.
Nejsou to pohádky převelice dramatické, vlastně jsou trochu upovídané, ale to nakonec nevadí. Hlavně že mají jako ten tatínek ohromující nápady a styl – dětsky ohromený a umanutý, nevyhnutelně jájínkovský, plný vykřičníků, citoslovcí typu hohó lop lop lop a občasných novotvarů a doslova volající po vyprávění nahlas, proměnách hlasu a tajemných odmlkách.
A možná že pohádky docela dobře poslouží pro dnešní rodiny jako návod, jak se v neděli nenudit. Proč třeba nevyrazit s dětmi na lov?
ARNOŠT GOLDFLAM - Tatínek 002
Nakladatelství Andrej Šťastný, 107 stran, doporučená cena 259 korun.
Hodnocení MF DNES: 80%
