GLOSA: Zimní cesta v ateliéru je líbezná, ale nemrazí

Písňový cyklus Franze Schuberta Zimní cesta, nevšední prostor barrandovského studia a přední český režisér Jiří Heřman. To je kombinace, která by měla fungovat. A přece něco chybí.

Zimní cesta | foto: Struny podzimu

Projekt, který do svého programu zařadily Struny podzimu, bezesporu zapadá do křížení žánrů, které má tento festival na štítu. Schubertovy písňové cykly už ve světě zlákaly významné režiséry, včetně Roberta Wilsona, který Zimní cestu inscenoval roku 2001 v Paříži. Další přední divadelník, Christoph Marthaler, v Curychu uvedl jevištní verzi Spanilé mlynářky.

Zimní cesta

55 %

Autor: Franz Schubert

Účinkující: Jiří Hájek, Jiří Brückler, Matěj Chadima

V písních jsou dějové náznaky, duševní utrpení, krutost, prázdnota, samota, smrt. Citová hloubka je nesmírná, jakoby tedy vše stačilo jen rozehrát. Ale dá se něco tak intimního vůbec převést do scénických obrazů? Dřevěné stěny barrandovského studia č. 4 každopádně dodávají neosobní, chmurnou atmosféru. A Jiří Heřman už v minulosti prokázal, že fantazii má. Ztrojení vypravěče-poutníka, zapojení ještě čtvrtého "herce", pianisty Ivo Kahánka, jakož i využití houslí a klarinetu je samo o sobě jistě nápadem. Něco jako dialog vnitřních hlasů. Heřman hledá vyjádření pro každou situaci, děj zdůrazňuje přidaným prologem. Aktéry nechává i jezdit na kole nebo lézt na ochozy. Jenže jeho imaginace zůstává ve světě líbezné romantiky a více méně doslovného zdvojování zpívaných slov. Je zima? Postavy se třesou. Potká pocestný vránu? Mává se rukama jako křídly. Zpívá se o bouří rozervaných oblacích? Povlávají cáry látky. Je blízka smrt? Objeví se dívka v černých šatech. Ostatně i samotné přidání ženské postavy, představované Kateřinou Kněžíkovou, působí jako nadbytečná ilustrace, která napětí snižuje. Na konci této Zimní cesty rozhodně nemrazí.

Dostat se Schubertovi pod kůži by možná chtělo ponořit se do úplně jiného druhu fantazie. Takový projekt by však vyžadoval i kvalitní zpěváky. Jiří Hájek, Jiří Brückler a Matěj Chadima sice poctivě naplňují četné herecké akce, ale ty samy o sobě nejsou příčinou toho, že Schubertovy písně nezvládají technicky a už vůbec ne výrazově. Zoufalá monotónnost zpěvu jen posiluje rostoucí povrchnost inscenace. Je otázka, jestli přitáhne diváky ke klasickým písňovým recitálům. Každopádně takový "obyčejný" písňový večer některého ze špičkových světových interpretů v Rudolfinu má mnohem větší sílu.