Ve skutečnosti bylo hokejových diváků ještě více, peoplemetry totiž měří sledovanost jen v domácnostech, nikoli na náměstích, v restauracích a jiných veřejných prostorách. A kdyby se udílely České lvy, měl by přenos z ledové plochy taky navrch.
Tempo akčního filmu, režie střídající prudké zvraty s napětím do posledních vteřin, zábavný druhý plán čili dění v pozadí, kde si prostřihy našly třeba čokoládovou krásku ve finských barvách, dramatická hudba; to jsou body na straně série Jaromíra Jágra.
Kdežto v Ordinaci byly hudební předěly tklivé, rytmus ospalý, i když herci zrovna nestřídali, a pohyb nulový - buď se sedělo u postele, v kuchyni, u počítače nebo v baru, kde doktor Čestmír Mázl čili Petr Rychlý obluzoval další ze svých četných odalisek.
V Ordinaci se faulovalo podrazácky - mladý lékař ušil boudu na kolegyni, kdežto na ledě se hrálo „tvrdě, ale čistě“. V Ordinaci se hrdinové plácali v trpné obraně - Taky jsi měla nepřátele, babi?, zatímco v aréně se místo intrik šlo rovnou do rvaček.
Nejvíc však bila do očí herecká propast. Jágr se na střídačce skoro neohřál, Mázl měl ze hry pár minut. Jágr objel tři Finy a skóroval, než se Mázl vymáčkl. A hlavně na rozdíl od takzvaně „chcípáckých“ postav ztracenců, ztroskotanců a vyděděnců, které si hýčká evropský film včetně českého, přinesl Jágr na obrazovku hrdinu amerického střihu: fešák, dříč a vítěz.
