Jmenuje se Parta Analog, vysílá se večer na ČT2 a tváří se jako nezávazná hra. Desítka bardů, kteří v 50. letech začínali v tehdejší Československé televizi, si zkusí "opáčko": odvysílat pásmo pořadů jako tenkrát, naživo. Ale pozor, sentiment se nekoná, vznikne daleko víc než očekávaný hold nezdolným profesionálům s věkovým průměrem mezi osmdesátkou a devadesátkou. Z něžného hecu vyplyne pořádně ostrý obraz televizního zákulisí.
Kamarádi ze starých časů? Ale kdepak, tady platí docela jiné kategorie.
Válka: hlasatelka Heda Čechová versus zprávařka Kamila Moučková připomínají rozhádané subrety. "Celej život proti mně něco měla."
Sebevědomí: nejen generace tu na sebe narážejí. "Nemluvte nám do toho, byli jsme zvyklí to dělat už za bratra Žižky."
Elitářství: "My zprávaři jsme byli vždycky něco extra, svět sám pro sebe." Což nadále trvá, stačí si vybavit dětinské revoluce ve zpravodajství se spacáky i bez.
Subjektivita paměti: jedna jediná doložitelná minulost neexistuje. "Ty jsi přece nikdy nedělala reportáže, jen jsi četla, co ti jiní napsali. - To není pravda! - Ale je!"
Profesní řevnivost: v nadsázce se přenese i do důchodcovské debaty jako z čekárny před ordinací. "Měla jsem embolii. - Já rakovinu. - To nic není." Dokonce jistá nadřazenost křepčích jedinců vůči těm s hůlkou: "Nechci s nimi nic mít, je to parta starců."
A samozřejmě hořkost politiky. Inscenace scénky napsané kdysi již s vědomím, že ji zakážou. Mrazivý monolog scenáristy zábavy Gustava Oplustila, ze kterého čiší despekt vůči disidentům: "Oni dostávali peníze z ciziny, já musel živit rodinu."
Potřeba se hájit, vysvětlovat, odhalit tenoučké hranice mezi hrdinstvím a poddanstvím. Že právě Moučková vysílala navzdory okupantům s puškami? Prostě nikdo jiný z kolegů právě nebyl v Praze.
Autor nápadu Martin Dušek jako by tu ani nebyl, natož aby svou Partu Analog režíroval: odporují mu, přehlížejí ho, okřikují. A když se nesměle zeptá, jestli ta pohodová televize, na kterou vzpomínají, vlastně nezakrývala pravou tvář minulého režimu, blahosklonně a jednohlasně jeho poznámku spláchnou - Ale prosím vás...
Zprvu nadšenecký vynález technických snílků, později nástroj propagandy; opravdu neexistuje jiná tvář televize než velebená, či démonizovaná? Průkopnická Parta Analog ji ještě znala; kdyby ji pojmenovala, mohla by si říkat Parta Adrenalin.
Spotřebič bez kouzla
Ale kam zmizelo dobrodružství bedýnky, která překřičela Máchův Máj? Na sváteční den nasekají všechny stanice pohádky: Vánoce, Velikonoce, zítra Svátek práce s Pyšnou princeznou, za týden Byl jednou jeden král v Den vítězství, kus jako kus.
Ani cenzura není, co bývala, i když se nynější padlí andělé obrazovky snaží přesvědčit, že proti ní povstali. Televize kouzla zbavená je prostě řadový domácí spotřebič, jenž se na rozdíl od ledničky dá vypnout na déle než pro letmé prvomájové líbání pod kvetoucí třešní.
