Perníková chaloupkaAutor: Petr Motýl, Roman Pecha Vydavatel: Protimluv 184 stran, 249 korun |
Žádné instantní melodrama se tu nekoná. Pecha s Motýlem jsou natolik literární, že zastřou i deníkovost, která by mohla být monotematická. Vaření, šlehání, krádeže, vězení, tedy věčný feťákův kolotoč, se točí v ostravském nářečí, dialogy jsou tak věrné, jako je havíř černý. Pecha je chytrý realista, žádná ufňukaná troska. "Fajné rodiče mělo dost lidí, které jsem znal a kteří si píchali do žíly pervitin a dneska leží na hřbitově. A někdo, koho táta týral jak hrom, má dneska vilu, před ní pět mercedesů a co čtrnáct dnů za ním dojede na kafe Klaus," píše.
I ty nejhorší zážitky z fetu líčí s trpkou nadsázkou, s břitkým humorem. Kamarádi umírají, prvně si to feťák pamatuje jak ránu do břicha, poněkolikáté už smrt tolik nebolí. "Na toho člověka, co umře, si chvilku ti, co ho znali, zavzpomínají. Dají si něco do žíly na jeho památku a frčí se dál," zní narkomanská pravda.
Tragika příběhu je tu tak mistrovsky zmírněná Motýlovou poetikou, že řadí Perníkovou chaloupku spíš k Burroughsovu Feťákovi než třeba k zoufalé výpovědi Christiane F. v knize My děti ze stanice Zoo.