Vítězilo retro, hra s dobovými relikviemi. Obsah plný rodinných lásek, hádek a smíření se od Ulice nebo Ordinace zase moc nelišil, ale člověk si připadal jako u babičky na půdě. Jé, tuhle vázu ještě taky máme, stejné mušličky jsme si vezli poprvé od moře a týž účes zdobí tetu na svatební fotografii.
Sázka na nostalgii vyšla, i když na nostalgii bezbolestnou, která normalizaci lakuje, jako by její jedinou lapálií byly fronty na banány.
V domácích pelíšcích se to dalo přežít, naznačovala sága, pro lidskou paměť jistě příjemnější než sebemrskačské rozdírání. Starší si lízali rány, mladší objevovali síťovku.
Ale právě ti druzí si všimli, co všecko nesedí, až když se kronika přehoupla do "jejich" tisíciletí. Tak to přece nebylo, to už pamatuju! Svatá pravda, děti - a stejně s rezervou je třeba v seriálech brát socialistické zlaté časy.
