Tvůrci asi věří, že žánrové napětí musí blikat, skákat, cukat a zrnit. Také nejspíš milují závěr Stmívání, kde rovněž vylijí sud krve, načež je "vše jinak". A do třetice míní, že herectví typu antické tragédie stačí z tamní scény přenést před kameru.
Výsledek je zdrcující, něco jako hororové "céčko" z nočního města mezi komíny, ne nepodobné pražskému Labyrintu, kde hrdinka podzemními chodbami také bloudila. Ovšem zvídavou reportérku Isabel dovedou do upírské komunity, obnášející jednu lesbu, jednu dominu, jednu školačku, jednoho vymítače, jednoho vymítaného, spoustu kousání a ještě víc nanicovatých řečí, jejichž umělá osudovost mění film v nechtěnou parodii.
Stopa vede přes lokál, kde z reklamních důvodů kratičce pózují u piva patrioti Jarek Nohavica a Ruda z Ostravy. S klipovou manýrou "videodeníku", dotěrným hudebním podkresem, s bafáním a vrzáním se prostě zrodila svépomocná domácí besídka pro partu nadšenců; jenže jí to nestačí, chce profesionální razítko čili divákovy peníze.
