To vše samozřejmě platí jen v případě, že nebudeme Eurovizi považovat za obskurní moderní verzi nechvalně proslulé estrády Ein Kessel Buntes. Ale předpokládejme, že moudrá Česká televize dobře ví, čeho si její koncesionář žádá.
Letošní prvotní úspěch Gabriely Gunčíkové je navíc nepopiratelný, ať už o Eurovizi smýšlíme jakkoliv. Její talent a charisma způsobily, že se první Čech, tedy Češka, dostala ze semifinálových kol dál. Ačkoliv, jak ukazují ex post zveřejněné výsledky, i tady to bylo takříkajíc o prsa – Gunčíková byla z deseti postupujících v prvním semifinále devátá.
Ovšem ve finále se dařilo ještě méně. S tou samou písní a tím samým vystoupením (jak velí pravidla soutěže) příliš nenadchla jednotlivé mezinárodní poroty. Což by tolik nevadilo – podobně nevalně si v této části klání vedl Polák Michał Szpak, toho však nakonec hlasování diváků vyneslo na osmé místo.
Gunčíková skončila předposlední i proto, že od diváků, kteří se na výsledku podíleli z padesáti procent, nezískala ani jeden „bod“, ať už se vypočítává jakkoliv. Pro srovnání – vítězná Ukrajinka jich od diváků získala 323, ještě lépe si v tomto ohledu vedl třetí Rus s 361 body.
Politika? Nikdy!
Eurovize se striktně prohlašuje za soutěž nepolitickou, jenže si tak trochu lže do kapsy. Pořadatelé sice jako nežádoucí politický projev zakázali vlajku Kosova a nakonec milostivě povolili vlajku velšskou, zároveň jsme se však během přenosu mohli dozvědět, že ukrajinská delegace přijala vystoupení Rusa Lazareva „chladně“. Moderátor Libor Bouček se rozplýval na německými hlasy pro Izrael s tím, že Eurovize spojuje národy, aby záhy mluvčí poroty z Běloruska hrdě oznámil, že oni hlasovali pro Rusko. Tolik spojování národů snad ani nemusí být.
Nu a nakonec zdůrazňovaný příběh vítězné písně 1944, v němž zpěvačka Jamala líčí násilné vystěhování Tatarů z Krymu, má přeci vrcholně politický podtext, s čímž se ostatně nikdo ani netajil. Jen se postoj schoval za slovo „poselství“.
Jak si vybojovat větší přízeň v příštím ročníku, je tedy nabíledni – píseň s názvem 1968 se přímo nabízí. A uvidí se, jestli Brežněvovy zločiny budou mít ve vrcholně nepolitické soutěži stejný ohlas jako ty Stalinovy.
