Navíc přináší šarády, jaké by nevymyslel ani oscarový scenárista. Třeba příběh studentky, která po vlastním vynuceném potratu odnosila cizí plod, aby „špatný skutek vykoupila dobrým“. Načež jí klienti dítě vrátili, neboť jeho biologická matka se léčí ze závislosti. Pak se biologičtí rodiče chlapečka rozvedli a otec se o syna, na něhož nemá čas, s náhradní matkou soudí. Ta se o dítě stará, přestože studuje.
Nebo osud ženy, která má vlastní rodinu, přesto rodí „na zakázku“, protože devět měsíců může být doma a dostane tři sta tisíc. „Mně se to nelíbí, je to proti přírodě,“ namítá její partner, ale nezakáže jí to. Jen když hrozí narození dítěte s těžkou vadou a náhradní matka netuší, zda si je rodiče nechají, muž triumfuje: „Tak to je právě ta chyba, proč se to dělat nemá.“
Režisérka Eva Tomanová
Snímek nesoudí, pouze pozoruje, a byť rodinné výjevy občas aranžuje, zajímavě vypovídá už samo prostředí, zařízení, oblečení, chování či vyjadřování včetně přivlastňovacích zájmen. Například o potratu jedna z náhradních matek řekne: „Přišla jsem o to. Tedy vlastně oni o to přišli.“
Jejich prostřednictvím se u nás podle odhadů narodí ročně padesát dětí. Dokument Duši neprodám zachytil vesměs „objednávky“ z marné rodičovské touhy, ale třeba Hollywood zná případy motivované snahou neztratit čas, kariéru a postavu. Což tu v opačném gardu zazní z úst neúnavné náhradnice: „Tak ještě počtvrté, ale pak už fakt končím a za výdělek si dám vylepšit figuru.“
