Ráno kontemplujeme oblohu a odhadujeme vyhlídky na celý den. Ocelová krusta se občas na chvíli protrhne, ale pak zase začne krápat: ne příliš, ale dost na to, aby to podrylo morálku jedince připraveného vyrazit do nevábného a zákeřného terénu. "To už je jen tak, aby se neprášilo," okomentuje kolega s cynickým úšklebkem situaci.
Glastonbury 2013 |
A má recht! Protože, než přijde poledne, vítr rozežene mraky pryč a ačkoli je po většinu dne zataženo, vytrvale duje, takže si tady v údolí připadáme jak v klasickém díle anglické viktoriánské literatury.
Přesně takové počasí festivalový lid a areál potřebovali. Bahno většinou do večera zmizelo a člověk si říkal, že holt tedy ten den v těch holinách stráví, ale osvobozen od nepohodlné křusky bude pak další den jezdit po areálu jak motorová myš. Ačkoli zrovna v pátek by se mu lehčí obutí vyplatilo, protože toho bylo k vidění a slyšení dost.
Čtyři opice vládnou všem
V pátek jsme končili překvapením, utajeným hostem. Byl to frackovitější z bří Gallagherů se svým bandem a takhle na rozhýbání to nebylo špatné. Pravda, největší sukces sklidily dvě flákoty od Oasis (Rock'n'roll Star a What's The Story...), ale když srovnám tenhle set s tím, jak tady právě Oasis v roce 2004 zavírali v pátek Pyramidu - to je let! -, vychází mi sólový Liam lépe.
Glastonbury 2013 - Liam Gallagher a Beady Eye
Takový otvírák pátečního programu měl vlastně i nečekanou symboliku. Totiž: hodně mizerný koncert Oasis v roce 2004 jako by byl pozdním epilogem jedné britpopové generace. Rok poté se na scéně objevila kapela, která měla převzít jejich pozici a věhlas. O osm let později Arctic Monkeys stáli na závěr pátečního programu na glastonburském centrkurtu jako národní milci, jejichž písničky jede desetitisícový dav slovo od slova. Alex Turner a spol. už tu jednou jako headlineři byli, tuším před šesti lety. Tehdy to byla dost předčasná volba, spíše úlitba momentální popularitě než cokoli jiného: teď, po šesti letech, je jejich nominace nezpochybnitelná.
Ještě drobný dodatek k dalším kandidátům na překvapení. Naše sličná spolucestující v noci tvrdila, že jí nějaký pán tvrdil, že Daft Punk hrají ve dvě ráno na nějaké velmi malé a velmi okrajové scéně.
Jeho důvěryhodnost byla ovšem přímo úměrná jeho intoxikaci. Uvádím jen tak pro ilustraci, jak si festivalové mýty a chýry žijí a rostou tisíci květy.
Zpěvy páteční
My hoši (a dívky), co spolu jezdíme, se pravidelně potkáváme ráno a večer u stanu, v backstage při odesílání našich výplodů do milené otčiny, a pak náhodně po různých pódiích. Sdělíme si dojmy, vyměníme poznatky, řekneme si kdo-kam-kdy-kde, až do konce. Celé to trochu připomíná Brownův pohyb, ale přece jen podstatně méně náhodný.
Glastonbury 2013 - Justin Young (The Vaccines)
Z nových a relativně neproklubaných jmen chválili si soukmenovci třeba Bastille na John Peel Stage, Django Django na The Park a chlapce s vizáží obecního otluka, slyšícího na jméno King Krule, tamtéž. Mně se dařilo jít po stopách jmen už proklubanějších. Foals tu hráli hodinu: pokud na svých padesát minut do Hradce seškrtají prostředních pár pomalých a rozvláčných písní, dovezou svižný a spolehlivě taneční set. Velmi delikátní bylo soirée s australskými psychedeliky Tame Impala. Jejich předák Kevin Parker na konci koncertu zjevně pohnut pronesl cosi v tom smyslu, že "hráli jsme tu předloni, ale proti tomuhle to nebylo nic". Pravdu díš, švarný jonáku! Zatímco tehdy jsem je podezíral ze snahy unudit posluchače k smrti, tentokrát jsem byl těmi snovými melodiemi unešen. A v podstatě i ti Vaccines, mazlíci ostrovních listů i lidu, byli příjemní. Ačkoli nevím, co budou dělat za tři roky, když budou vynalézat pořád ty samé písně.
Kdyby ty devadesátky nebyly
Upřímně řečeno, víc než všechno to mládí nevykouřené byly dva sety starých, ostřílených pardálů, gerojů z první půle devadesátých let, pomalu obestírané nimbem Posledního zlatého věku. Vždycky mne tady fascinuje, jak strašně řídký zvuk mají na pódiu mnohé britské kytarovky. Měly by chodit na kurz k Johnu Mascisovi, noise rockovému patriarchovi a pohlaváru blahoslavených Dinosaur Jr.
Ten by jim ukázal, jak s jednou kytarou dosíci plnotučného, robustního zvuku a jaké kejkle s ním předvádět. A to nasazení! Dinosaur Jr. jeli hodinu čistého času stylem start-cíl a publikum na The Park zválcovali jak letos na jaře Bayern Barcelonu.
Glastonbury 2013
A ti druzí? No Portishead přece! Ve snaze stihnout jak je, tak Arctic Monkeys dal jsem si je od půlky a pak trpce želel, že ne celé. Koncert byl dle přítomného znalce až na drobné detaily totožný s tím pražským, ale mít ten zážitek patnáct dvacet kroků od pódia, pod širým nebem a hlavně se zvukem, který z žádné pražské haly nedostanete... k nezaplacení. Hypnóza, sugesce, magie okamžiku. A skoro čítanková ukázka toho, jak postavit a vygradovat nějaký opus, aby posluchače semlel na prvočinitele.
Teď je sobota ráno dle Greenwiche a vedle ve stanu sousedi pouštějí Gimme Shelter, Tumbling Dice, Rocks Off a další klasické kusy, které v sobotu od půl desáté večer pravděpodobně uslyšíme na Pyramidě "v původním znění i s titulky". U novinářského stanu kdosi opatřil dva z pěti kohoutků s vodou u společného žlábku na mytí nápisem "REZERVOVÁNO PRO SIRA MICKA JAGGERA".
Pátek byl větrný, sobota bude kamenná.
