Festival loni pauzíroval. Po skončení posledního ročníku pronesl Michael Eavis, velekněz církve glastonburské, několik chmurných vět na téma budoucnost Glastonbury a hudebních festivalů jako takových. Defétistický projev působil od něj dost nezvykle a jeden měl tendenci přičítat jej únavě z náročného ročníku 2011 a dlouhého cyklu ročníků bez přestávky.
Přesto v jednom hlodal červ pochybnosti, jestli opravdu nepřihlížel soumraku největšího spektáklu svého druhu, jaký popmuzikální svět kdy poznal (Woodstock byl jen jednou a nechytejte mne za slovo).
Pak se však vydá na cestu do nejslavnějšího údolí anglického, cestou poslouchá v hromadných sdělovacích prostředcích tisíc variací na téma "největší festival, největší událost", a říká si, že nebude tak zle.
Michael Eavis, šéf a patriarcha festivalu v Glastonbury
Festivaloví pohlaváři ve svých projevech rýsují smělé perspektivy a velké plány (prý by chtěli na Pyramid Stage Adele: velký plán? No budiž, konečně kdo jsem já, abych k tomu něco pindal.). I pantáta Eavis v úvodníku festivalového programu zaměřuje pozornost na praktické stránky pobytu v údolí.
Na konec pak odlehčeně pohovoří o tom, jak jim letos unikl festivalový program včetně hlavních hvězd Rolling Stones do médií, prozradí, že jeho nejoblíbenější stounovkou je (This Could Be) The Last Time a zničehonic vypálí, jestli by takové "naposledy" mohlo být kdy lepší. Vy už zase něco naznačujete, pane Smrtko?
Z Moře plechů do Údolí hudby
My "hoši, co spolu jezdíme" (občas i dívky) dorážíme sem už pár let tak, abychom byli pár hodin po otevření na place. Činí tak čím dál tím víc lidí, takže ve čtvrtek odpoledne nás tu bylo rekordních 118 480 duší. A to, prosím pěkně, nebyl žádný fotbal, na který bychom mohli kolektivně civět.
Začíná 31. ročník Glastonbury.
Středa patří odstavení auta v Moři plechů (lepší termín pro parkoviště na kraji areálu, zhusta první věc, kterou přijíždějící návštěvník zahlédne, jsem dosud neslyšel), zatloukání kolíků, stavbě stanů, ohmatávání areálu a prvnímu nasávání ducha místa.
Povinné večerní kolečko přes novinářský backstage a hlavní pódia umožní seznámit se s posuny na festivalové mapě po olympijské odstávce, s novými či zgruntu překopanými pódii.
Změny se týkají hlavně bývalé Dance Village: obřadiště pro ctitele taneční hudby mezi Other a John Peel Stage změnilo jméno na Silver Hayes, některá pódia zmizela, některá přibyla (scéna s názvem Gully zasvěcená reggae), některé menší prostory (třeba Pussy Parlure, ten krcálek, kde kdysi hráli Gipsy.cz) se zvětšily na několikatisícové arény.
Objevila se některá zbrusu nová pódia. Nejzajímavější je asi William's Green kus cesty za Pyramidou, které má pěkný program a potenciál k dalšímu růstu: takhle nějak začínal před pár lety The Park, dnes jedno z hlavních auditorií. Některá zjištění jsou méně příjemná: ceny za poživatiny, už tak docela drastické, na mnoha místech poskočily vzhůru, až to hezké není.
A tomuhle vy říkáte lehký déšť?
I Glastonbury 2011 bylo "na bahně".
Stejně napjatě jako program vyhlížíme pár dní před startem festivalu předpověď počasí. Doufáme, že po ubíjející zimě a hnusném jaru v Čechách se alespoň tady dočkáme příčetné temperatury, která člověka neuvrhne v náruč marnosti. Těsně před odjezdem na pozice se předpovědi dost liší, ale v jádru neposkytují špatné vyhlídky.
Jenže to bychom nesměli být v Údolí hudby, možná nejslavnějším a nejspíš také nejupršenějším na celých ostrovech. Předpověď inzerovala na čtvrteční odpoledne pět hodin čehosi, čemu se tady říká "light rain".
Přeloženo do češtiny to zhusta znamená hutný a vytrvalý slejvák. Přišel s mírným zpožděním, vydržel sedm hodin a odvedl dobrou práci. Tiskové agentury tak alespoň dostaly svou obligátní porci glastonburského bahna.
Předpověď nicméně slibuje na pátek polojasno, na sobotu slunce: zkušení glasto-mazáci tudíž usuzují, že by se mohl opakovat rok 2009, který začal podobně, ale už v sobotu mohli návštěvníci kroužit po areálu v lehké obuvi.
Glastonbury 2011 - typický obrázek
A tak cestou do stanu jen lituji, že tu nemám jako rakousko–uherský důstojník nějakou ordonanc, která by mi sundala zasviněné holínky. Do dalších hodin hledím s optimismem. Jenže optimismus je opium lidstva: zatímco tohle píši, rozlilo se zase jak z konve. Tohle ve scénáři nebylo!
Bowie? A kam ho dáme?
Kořením každého ročníku jsou spekulace o tzv. utajeném hostu, který se vynoří na některém z pódií. Obvykle přitom padají jména velkých zvířat: letos nejčastěji David Bowie, Daft Punk nebo Liam Gallagher se svým post-oasisovským spolkem Beady Eye.
Tahle činnost nebo hra, jak chcete, je bezesporu kratochvilná a to, jaká pozornost se jí věnuje, je vlastně typickým rysem doby, kdy není důležité, co se děje, ale to, o čem se mluví nebo spekuluje. Prostým pohledem do programu však nahlédneme, že na velké šajby tady už prakticky není prostor, čas na velkých pódiích i ve většině festivalových zašíváren je rozebraný.
Jedno místo tady ovšem je. V pátek v jedenáct na Other Stage, druhé největší scéně festivalu. Čas pro Velké Jméno poněkud netypický, ale nakonec, proč ne. Uvidíme, co se z toho vyklube.
