Georges Méliès (1861-1938) byl původně francouzský kouzelník a divadelník, který mezi lety 1896 a 1912 natočil jako autor, režisér a herec kolem pěti set krátkých a na svou dobu velmi inovativních filmů, které patří mezi klasiku trikové kinematografie. Jeho tvorba přinesla kromě technických novinek také jeho velmi svérázný autorský rukopis na pomezí fantasknosti a humoru, pro nějž si jej cenili a dodnes cení příslušníci různých tvůrčích skupin a proudů, od surrealistických literátů po alternativní rockové hudebníky.
Poté, co však Méliès přestal točit filmy, svoje negativy spálil, upadl v zapomnění a otevřel si krámek s hračkami na pařížském nádraží Montparnasse. Právě v tomto období jej zachycuje film Hugo amerického režiséra Martina Scorseseho (recenze zde), natočený podle knihy Briana Selznicka Hugo a jeho velký objev (více zde). Právě tento snímek vzbudil novou vlnu zájmu o Mélièse a v kinech se dokonce objevila rekonstrukce jeho nejslavnějšího filmu Cesta na Měsíc (více zde).
Skutečný Georges Méliès (vlevo) a jeho téměř dokonalá kopie v podání Bena Kingsleyho ve filmu Hugo
Projekcí tohoto filmu a okolnostmi Scorseseho uchopení Mélièsovy osobnosti včetně ukázek z Huga a dalších rarit, týkajících se tohoto hollywoodského trikového snímku, například originálu píšící lidské figuríny, výstava v Barceloně vrcholí. Z toho, co těmto známým věcem předchází, však návštěvníkovi jde hlava kolem.
První pionýři
Úvod je věnován Mélièsovým předchůdcům, prvním "badatelům" na vizuálním a trikovém poli, kteří se objevovali už řadu století dříve. Autoři výstavy nacházejí kořeny nového pohledu na vizualizaci světa už ve stínovém divadle. Navazují prvními pokusy o dosažení absolutní perspektivy (ale také její nejrůznější "pokroucení") na starých obrazech a rytinách i o dosažení dokonalé plasticity. Těmito prazáklady se mimochodem nepochybně inspiroval i náš Karel Zeman.
Výstava připomíná potulné pouťové vandrovníky s laternami magikami, tedy dřevěnými skříňkami, kterými se na stěnu promítaly obrázky. Na ně navazovali už první majitelé "pohyblivých obrázků". Jedním z nejsilnějších zážitků výstavy je pohled kukátkem do skříňky, kde je hraný a dokonale trikový záznam popravy Marie Stuartovny z roku 1895, který nepochybně musel ve své dob budit pro svou reálnost u diváků naprostý šok.
I originál tohoto kouzelnického pláště je k vidění na barcelonské výstavě (ilustrace B. Selznicka)
Hlavní část výstavy je samozřejmě věnována samotnému Georgesi Mélièsovi. Na panelech jsou k vidění jeho technické náčrty a kresby jak pro filmy, tak "volná tvorba", například vtipné karikatury jeho současníků, spisovatelů Huga a Zoly či anglické královny Victorie. Nechybí pochopitelně řada fotografií. Velkým zážitkem jsou originály kostýmů z Mélièsových filmů i vystoupení. Je mezi nimi i ikonický kouzelnický plášť, známý z knihy i filmu o Hugovi.
Fantazie a nadčasový vtip
Tím největším lákadlem výstavy jsou ovšem filmy Georgese Mélièse, kterých je nonstop ve smyčkách promítáno asi dvacet na speciální plochy, postavené převážně uprostřed hlavního výstavního sálu. Vzájemně se neruší, neboť samozřejmě jde o filmy němé. Prostorem celé výstavy však zní skvělá scénická hudba, která její atmosféru i ladění filmů dokonale podkresluje.
Mélièsovy filmy mají dodnes obrovské magické kouzlo, tvůrce zjevně hýřil místy až bláznivými nápady, zvlášť coby zakladatel filmové sci-fi ve fantastické rovině svého díla. Filmy však také prošpikoval vynikajícími fóry, které "fungují" dodnes a na tvářích návštěvníků před projekcemi je často vidět úsměvy i výbuchy smíchu jako na dobré současné komedii.
Georges Mélies režíruje své herce
Georges Mélies před svým hračkářstvím na nádraží Montparnasse.
Výstava představuje Mélièse i jako tvůrce filmů historických, jakými jsou třeba relativně dlouhý, více než desetiminutový příběh Johanky z Arku nebo korunovace krále Eduarda VII. A také filmů, které bychom dnes zařadili kamsi na pomezí "home videa" a dokumentu, jako je záznam bleskurychlé koupele filmařovy manželky.
Výstava Georges Méliès – The Magic of Film je z těch, na kterých návštěvník (samozřejmě za předpokladu, že má k jejich objektu vztah) pobíhá z místa na místo a plnými hrstmi si nabírá všeho potěšení, které je k dispozici, jako dítě v opuštěné cukrárně. A po jejímž shlédnutí by nejraději nechal v galerijním obchůdku všechny peníze nejen za "seriózní" zboží, jako je katalog nebo DVD s filmy, ale i za kdejakou cetku na pomezí kýče. I ty, konec konců, k Georgesi Mélièsovi tak trochu patří.
