Na tom, že se obraz George Orwella (1903-1950) u nás v devadesátých letech hned patřičně nekošatil, nenese vinu jen zpoždění, s jakým doháníme grafikon světové literatury. Svou roli sehrává i skutečnost, co z tvůrce chceme uvidět. Jen pozvolna bereme na vědomí, že proslulý britský vizionář kolektivistických ničemností se názorově pohyboval v levé půli politického spektra. Byl to ovšem pohyb velmi obezřetný: Orwell bez velkých gest preferoval lidskost proti sobectví, selský rozum, morálku a pravdu proti "smradlavým malým ortodoxiím". Jednu z nich kritizuje též autorova románová prvotina Barmské dny z roku 1934, zachycující sociální zkušenost z jeho pětileté státní služby v Zadní Indii. Spisovatel tu jako obvykle staví spalující samotu "slušného člověka" do kontrastu s většinovou licoměrností a stádní šablonou, ale také sem promítá pocit viny z toho, že sám tehdy ztělesňoval článek koloniálního aparátu. Sedm bělochů - až na hlavního, autobiograficky črtaného hrdinu - roztáčí v barmském zapadákově okázalou polonézu, která má před domorodým publikem ubránit chudinkou, konvenční představu sáhiba. Úděl "dobrého bílého muže" nesoucího břímě civilizačního poslání, jak to kdysi pateticky popsal sir Rudyard Kipling. Nic však Orwellově trubčí squadře nejde lépe než lemtání drinků v přísně ohraničeném klubu a pěstování přesvědčení, že je jim souzeno přežívat mezi "páchnoucím póvlem". Jen dřevařský úředníček John Flory tento rámec nesdílí, poněvadž si dokáže připustit, že nic na světě nemá jasně nalinkované obrysy, a hostitelské prostředí přijímá rozpolceně. Tak jako jeho stvořitel Orwell dokáže i on na jedné straně chápat "indické" postoje Kiplingovy i Forsterovy a uchovávat si patriotického ducha, leč neumí přehlížet každodenní násilí, kterého se "civilizace whisky" na svěřeném území dopouští. Přesvědčivě vykreslená postava ještě dozajista neústí do nadšeného zastánce dekolonizace, nicméně exemplárně demonstruje Orwellův nejcennější dar: nesmlčovat vnitřní paradoxy věcí. Floryho konflikt s jednosměrným okolím eskaluje po příjezdu svobodné ženy, v níž je tato přezíravá nezodpovědnost obsažena v ryzí podobě. V Barmských dnech lze proto spatřovat svého druhu milostný román, z jehož psychologických proudů se postupně vylupuje zdrcující satira o rozumu v kleštích. Milenci totiž vykazují rozdílnou motivaci, proč na této pocitové poušti vůbec držet pospolu. Kromě toho se jejich koncepty "slušného člověka" vzájemně potírají. Zatímco povrchní Elizabeth prahne po čepci a s partnerem nejlépe "splyne", když s ním plká v ostrovně konformním konverzačním tónu, John v ní hledá především spřízněnou duši, s níž by se podělil o své zoufalství. Z těchto důvodů by hořce ironický tón textu docela klidně snesl svinutí do happyendu, tedy do nesourodého sňatku. Namísto toho tvůrce zvýraznil tragický apel prózy až do pamfletu a romanticky přitloukl hrdinovo srdce na stožár nepochopení a intrik. Orwellova románová dikce působí podobně jako v esejích velmi průzračně, nicméně nikoli bezzubě; pouze ornamenty vyšívá někdy až s profesorskou pečlivostí staré školy. Bodavá úhlednost jeho lidsky angažovaného stylu, jehož hlavním motorem je nespravedlnost, však ani náhodou neznamená, že se v cizích jazycích stane snadnou kořistí. Překladatelka Zuzana Šťastná naopak opět potvrzuje, že se v momentální mizerii naší mladé anglistiky rodí vskutku důstojný ženský protějšek Tomáši Hráchovi. A připočteme-li k tomu fakt, že edici románu doprovodila orientalistickými poznámkami a navýsost čitelným esejem, ukazuje se, že Hráchovu normu lze i přesáhnout.
George Orwell: Barmské dny. Přeložila a doslovem opatřila Zuzana Šťastná. Volvox Globator, Praha 1998, 272 strany, náklad a cena neuvedeny.
