Přijedete v rámci turné ke čtyřiceti letům kapely. Co to v případě Kiss znamená?
Turné jsme začali už před rokem a půl, takže ve skutečnosti, věřte tomu nebo ne, už slavíme let jedenačtyřicet. Máme rádi Prahu – jídlo, ženy, kulturu – a pro naše fanoušky chystáme úplně novou show plnou ohňů a triků. Technologický vývoj je úžasný, máme neuvěřitelné možnosti, kam se posouvat.
Máte s Prahou spjaté nějaké zvláštní zážitky, že ji tak opěvujete?
No. Asi tam mám několik dětí.
Aha, tak to jsem nečekal. Pamatujete si taky na jejich matky?
Samozřejmě. Ale jejich jména vám neřeknu... To víte, Praha. Lidé jsou přátelští, jídlo je žhavé a holky taky. Nemůže to být lepší.
Legendární hardrocková kapela Kiss vystoupila 14.6. 2013 v pražské O2 aréně.
Chápu, ale pojďme radši k muzice. Slavíte čtyři dekády, pamatujete si vůbec na první koncert?
Než jsme šli poprvé do studia, odehráli jsme pouhá čtyři vystoupení, první v malinkém klubu Coventry v New Yorku. Tehdy jsme neměli manažera, takže jsem sám obvolával místa, kde bychom mohli hrát.
Jak to vyjednávání vypadalo?
Od začátku jsem musel vyjasnit, že rozhodně nebudeme hrát písničky z Top 40. Vlastně jsme odmítali hrát jakékoliv předělávky. Trvali jsme na tom, že budeme mít make-up, za zády naše logo a na programu jenom vlastní songy. Zřejmě díky tomu na nás do Coventry přišli dohromady čtyři lidi. A jedním z nich byla moje tehdejší přítelkyně.
A koncert byl dobrý?
Vlastně fantastický! Byli jsme nadšení, že můžeme hrát vlastní věci. Jako když jste malé děcko a máma vám řekne: neumaž se, bude se to muset vyčistit. A pak když prší a ona se nedívá, jdete ven a hrajete si v bahně. A máte radost z toho, že jste rozhodli sami za sebe, na nějakou špínu nekoukáte. Stejně tak jsme byli nadšení my, že máme vlastní kapelu a můžeme hrát. Bylo to z kraje roku 1973. Když jsme se do stejného klubu o pár měsíců později vrátili, bylo plno.
Kdy vám vůbec došlo, že Kiss budou zajímat i někoho jiného než vás?
Bylo to opět na koncertě v New Yorku, hráli jsme v bývalé továrně společně s Wayne County and The Toilet Boys a ještě jednou kapelou. Wayne County byl jedním z prvních rockových transsexuálů a později se přejmenoval na Jayne County. My jsme měli hrát první, a když jsme dělali zvukovku, přišli za námi ostatní a řekli: Vy jste nejlepší newyorská kapela. My jsme se tak opravdu cítili, ale až když nám to začali říkat ostatní muzikanti, tak nám to doopravdy došlo. Protože to tak bylo a je.
Dodnes?
Tak se nad tím zamyslete. Kiss jsou jediná stadionová kapela z New Yorku. Světové stadiony nehráli Ramones ani New York Dolls, prostě nikdo.
Vaše popularita prudce vyletěla. Psala se divoká 70. léta, vy jste se na pódiu máčel v krvi, plival ohně. Co pokládáte za nejšílenější věc, jakou jste tehdy zažil?
Bylo to zvláštní. Všechno se seběhlo strašně rychle. Neměli jsme ani šanci si uvědomit, co se vlastně děje. Ale vím, co se stalo na druhé štaci turné v Kanadě v městě zvaném Edmonton. Když jsme se vrátili z koncertu do hotelu, našli jsme tam pokoj plný holek, které na nás čekaly. Pamatuju si, že jsem si jednu vzal s sebou dozadu, strávil s ní fantastickou noc a vůbec se jí nezeptal na jméno.
Ano...
Uvědomil jsem si, že je to ta nejúžasnější věc, která se mi stala. Kdybych nebyl v Kiss, musel bych ji brát na večeři, vymýšlet nějaké vtipy a všechny ty další věci, co dělá každý. Být v Kiss bylo jako mít povolení hřešit.
Píše se o vás, že jste měl 4 600 žen. Je to pravda?
Ano.
Jejich jména asi taky neznáte.
Ne.
Stalo se něco, co vás na té vlně úspěchu naopak vyděsilo?
Zvnějšku kapelu a její úspěch neohrožovalo vůbec nic. Ale zevnitř ano. Náš bubeník Peter a kytarista Ace začali užívat úděsné množství drog. Já tomu nerozuměl. V životě jsem se neopil, v životě jsem se ničím nesjel, nekouřím. Byl to pro mě šok. Třikrát to dospělo do situace, že jsme se Ace a Petera museli zbavit. Být členem Kiss znamenalo mít klíče od království, ve kterém nemusíte chodit do práce, máte spoustu peněz, skoro každou holku, na kterou mrknete. Vůbec jsem nechápal, proč to chce kdokoliv dobrovolně zabít tím, že bude fetovat a chlastat.
Možná stačilo, že mohli?
To si nemyslím. Spíš nebyli uvnitř schopní srovnat se s tlakem slávy, peněz a celkovou náročností života na turné. Ale možná mám jen štěstí, že mne nikdy nezajímal alkohol ani drogy, ale jenom holky. A komiksy. Bez nich by Kiss nebyli, co jsou.
Kde se ta vášeň vzala?
Když jsem přicestoval z Izraele do Ameriky, bylo mi osm let. Přijel jsem se svou matkou a neuměl jsem anglicky, znal jsem jenom maďarštinu a hebrejštinu. A tak mi uhranuly komiksy, ve kterých byly velké obrázky a málo písmenek. Díky nim a televizi jsem se naučil anglicky a mám to v sobě napořád. Proto také Kiss po pár letech existence začali vydávat vlastní komiks, což bylo skvělé.
A proto tedy na pódiu ztělesňujete roli démona?
To přišlo přirozeně, když jsme dávali kapelu dohromady, neměli jsme manažera, nikoho, kdo by nám říkal, co dělat. Jednoho dne, nevím proč, jsme se rozhodli, že budeme mít make-up, abychom se odlišili od ostatních kapel. Tak jsme si koupili šminky, namalovali se. A co jsme si tehdy dali na obličej, je dost podobné tomu, co nosíme dnes. Já koukal na horory, Godzillu a sjížděl komiksy. A to se odrazilo v masce. Kdybych si dal hvězdu na oko a červenou rtěnku, nebyl bych to já. Já jsem démon.
