Letos jste poprvé v životě stála na jevišti, i když hrajete už přes deset let. Jaký máte zatím největší zážitek z divadla?
Na premiéře Deadwoodu jsem málem podpálila HaDivadlo. Mám tam scénu s ohněm a v tom poctivým hereckým prožívání jsem zapomněla všechny ty technický drobnosti, který jsem neměla zapomenout. Na chviličku se muselo zastavit představení, protože tam doutnaly nějaký dveře a režisér Pitínský ve tmě křičel: Hoši, hoši, už to chytlo, stop, stop, zastavte to!
Anna Geislerová Letos 17. dubna jí bylo pětadvacet.
Jak jste se vůbec k divadlu dostala? Chodila jste okolo dost dlouho a tvrdila, že vás nezajímá.
Před kamerou se pohybuje už jedenáct let, poprvé se objevila jako čtrnáctiletá v malé roli ve filmu Pějme píseň dohola. Vzápětí dostala jednu z hlavních rolí ve snímku Requiem pro panenku. Jsou s ní spojeny filmy Jízda, Válka barev, Výchova dívek v Čechách, Kuře melancholik. Za roli v Návratu idiota získala loni svého prvního Českého lva. Naposledy hrála v Kytici.
Pro televizi natočila seriály Prima sezóna a Přítelkyně z domu smutku.
Letos se poprvé vrhla i na divadlo. Přijala malou roli Číňanky v inscenaci Deadwood režiséra J. A. Pitínského, která měla premiéru v dubnu v brněnském HaDivadle.
Tatínek je japanolog, maminka akademická malířka. Má dvě sestry, starší Lenku a mladší Ester.
Nemá ráda starý nábytek a své byty si zařizuje pokaždé znovu novými skládacími kousky, které pak skládá a zastrkává, protože má kolem sebe ráda volný prostor.
Já jsem taky divadlo nikdy dělat nechtěla, vždycky mě zajímal film, plátno, popcorn... Tak je to pořád. Ale chodím do divadla na svý kamarády a začala jsem jim tak tiše závidět: že jsou po představení unavení, že dostávají kytky, dávají si skleničku v klubu a pak společně nadávaj na vedení... Můj život nemá žádný řád a myslela jsem si, že mě divadlo donutí dělat něco pravidelně. Do notýsku si zapíšu představení, a pak budu důležitě říkat, promiň, ale zítra večer nemůžu, protože hraju. Samozřejmě, že když se to stalo poprvý, hned mě to zarazilo. Nemohla jsem kvůli tomu ani na Českého lva, ani na Oscary. Řekla jsem sorry, hraju, a znělo to příšerně. Ale já asi směřovala k nějaký pointě, kterou jsem teď někde ztratila, ne?
Otázka zněla, jak jste se dostala k divadlu.
Aha. Neměla jsem žádnej plán, nerozhodla jsem se, tak teď budu dělat divadlo. Dostala jsem nabídku ve chvíli, kdy jsem měla chuť to vyzkoušet. A vyhovovalo mi i to, že je to v jiným městě, s jinými lidmi, že mě čekají jiný zážitky, jiný hospody...
Nebylo pro vás technicky těžké hrát na jevišti?
Ne, kromě ohně... Je srandovní, že to celý, o čem se bavíme, je skoro němá role. Mediální zájem je proto trochu přehnaný. Moje začátky u divadla jsou opravdu začátky. Mám odjakživa jemný problém s kolektivem, a najednou jsem chtěla být a jsem jeho součástí. To je vlastně největší přínos, o ničem jiném se mluvit nedá.
Já bych tak točila!
Užívala jste si před lety podobně i první natáčení?
Ne, to jsem byla příšerně vystresovaná. Byla jsem děcko a padl na mě strašný pocit zodpovědnosti. Tehdy jsem z tý hrůzy spálila všechen svůj dětský tuk.
Herectví je neuspokojitelná záležitost. Mluvila o tom se mnou paní Janžurová. Odehrajete nejlepší představení v životě, natočíte nejlepší film a fajn, vnitřně je to zase jako byste neudělala nic. A musíte do toho znovu, potřebujete to. A to vám řekne ženská, která natočila Kočár do Vídně, Petrolejový lampy a hraje Kočičí hru...
Na natáčení nikdy, to si vždycky strašně užívám, jenom se občas stydím. Vzpomínám na větu, kterou mi řekl režisér filmu Mladý Mussolini: Ty se s kamerou vůbec nemazlíš, užívej si ji, hraj s ní, jako by to byl chlápek. Od tý doby to tak beru. Dlouho jsem netočila, když o tom budeme ještě chvíli mluvit, mohla bych se nebezpečně rozvášnit.
Někdy se dívám na film a říkám si, já bych tak točila! No a vidíte, pak tam sedíme, čekáme na záběr a jsme otrávení. Ale já většinou chodím do cateringu krájet zeleninu.
Nejdřív musím nenápadně, abych kuchaře nevyděsila, ale potom už tam jsem skoro pořád. Uklidňuje mě to a je z toho hmatatelný výsledek. Až budu stará - a to už jsem si o sobě přečetla teď, že jsem herečka, které pomalu ujíždí vlak - bavilo by mě mít catering.
Já vždycky chtěla bejt slavná. Vždycky jsem si nadneseně představovala, že ti, co mnou opovrhují, mi budou klečet u nohou. Z dětství jsem měla nějaký pocit křivdy a s tím spojený takový to, já vám ukážu. Přitom se mi vůbec nic nestalo, možná to byl jen maskovaný exhibicionismus. Asi jsem si to někde přečetla - já vůbec hodně četla.
To nejsou problémy, jenom v kolektivu někdy neumím fungovat. Nemám ráda stádnost, opatrnost, kontrolu, jestli není někdo náhodou jiný. Nemám s tím až takový problémy, jenom v tom nejsem zabydlená. A nechci být.
Pozor, já jsem nebyla žádný chudáček. Naopak jsem byla vždycky v partě těch silnějších. Byla jsem určitě pěknej hajzlík, i když zpětně mám vzpomínky, jaké bylo to moje dospívání utrpení. Ale nechme školu. Nemám ráda takový vzpomínání. Základní škola je největší peklo v životě.
O tom se vůbec nechci bavit. Nemám jediný důvod se k tomu vracet.
Jemně řízená střela
Někdy v to doufám a někdy zase doufám, že ne. Ale začínají se ozývat hlasy, které se dřív neozývaly. Začínám si uvědomovat, že součástí života jsou i praktický věci. Mimochodem, v jednom časopise jsem si o sobě doslova přečetla: Mele, co jí na jazyk přijde.
Jen mluvte...
Ptala jste se, jestli cesta k filmu byla stejně snadná jako k divadlu. Rozhodně ani jedna nebyla vědomá, to mají společný. Bylo velké štěstí, že aniž bych musela vyvinout nějaké úsilí nebo to přání byť jen vyslovit, stalo se to. Konstelace byla pokaždé příznivá. Ťukám na zuby.
To teda ne. Ale legrace je, že po premiéře v HaDivadle jsem dostala nabídku na roli ve Stavovském divadle. Bohužel to nedopadlo, ta inscenace byla pár týdnů před premiérou zastavená, protože pan Somr vrátil roli, ale mě to jako zážitek uspokojilo. Byli jsme aspoň jednou na scéně, viděla jsem svou šatnu... Líbilo se mi, že je to tam tak veliký. Říkala jsem si, že se aspoň na premiéru vejdou všichni mí příbuzní.
Mámu, dvě ségry - obě mají kluky, tátu, bráchu, macešku, nevlastní ségru, babičku a ještě jednu babičku, která je herečka, a tetu, která je herečka, a ta má syna, dceru a přítele... Dvě lóže by nám snad stačily.
To nevím, ale zkoušení s režisérem Martinem Hubou, to byl zážitek. Měla jsem pocit, že si mě otevřel, jako bych byla na zip, a teď se ve mně přehraboval: tohle použijeme, tohle potlačíme, tohle vyndáme úplně... Já sama bych takové věci ze sebe vůbec nedostala.
Miluju, když to tak je, ale je to vzácný. Je moc důležité, aby režisér věděl, co chce. Nemám ráda, když se spoléhá na to, že se to nějak udělá. To je jako opírat se o zeď, kterou ještě nikdo nepostavil.
To je nějaká místní specialita, že se herci obsazují podle typů rolí, co hrajou, ne podle toho, co by mohli zahrát. Já často hraju vyšinutý osudový podivínky. Ale ráda.
No... Možná pro nějakou paní Dvořákovou z Kladna bych byla velká podivínka, ale v herecký úderný jednotce jsem celkem průměrná.
Do Skotska na jahody
Chci jet do Skotska trhat jahody. Abych okusila, zač je toho loket. Lokýtek. Trochu si to tam očíhnu a třeba bych tam mohla zůstat a hlídat děti.
Chtěla bych někam vypadnout, ještě nevím kam. Už do Brna jsem jela s úmyslem udělat krok zpátky, abych pak mohla udělat dva dopředu. Člověk už ze vzdálenosti dvě stě kilometrů vidí ledacos jinak. Začala jsem s něčím ve čtrnácti, a teprve tímhle výletem jsem se zastavila a podívala se na to trochu s odstupem. Najednou mi zase bylo patnáct. Vytáhla jsem svoje staré sukýnky a bylo mi strašně dobře. Ráda bych se pomaličku vzdalovala ještě dál a dál.
Přicházejí myšlenky, o kterých jsem už mluvila: že bych měla mít nějakou seriózní existenci, bydlení a auto, kamarádit se s novináři, abych to u nich měla dobré. Tomu nechci podlehnout.
A té zvolna ubývá. Teď na to mám zrovna nádech, ale samozřejmě táhne mě to zpátky. Tady se umím pohybovat, vím, kam se jít najíst a kam do hospody, kde jsou kamarádi...
Já to nechci opustit, ale zpětná vazba už je nějak hluchá a utahaná. Kritici píšou pořád o stejných režisérech, i když to se pouštím na tenký led... A to mě právě štve, že jsem tohle řekla, že jsem opatrná. Štve mě, že se přizpůsobuju. Potřebovala bych trochu zdivočet, a pak se pokorně vrátím.
To ne, pořád si ještě představuju ty červený koberce a paparazzi na ovocných stromech v zahradě. Někdy si dokonce říkám, co to je za úchylku. Mám jednu krásnou kamarádku, která pořád dostává nabídky, aby něco točila. A ona říká, já nechci, aby se na mě lidi dívali, mě to obtěžuje. Já jí to tak závidím. Vždycky, když si přečtu nějaký rozhovor se sebou, přísahám, že už to nikdy neudělám. Poslouchat ty poznámky kamarádů mi za to nestojí. Pak zas někdo zavolá, a že prý k tomu bude titulní strana, a já odpovím, ráda, ráda, ráda. Je to mindrák, potřeba pozornosti, nebo pažravost? Já nevim.
To k tomu pasuje tak, že člověk v tomhle jede a jede a začne se z toho s prominutím posírat. Vyhne se tomu jedině tak, že se vrátí k realitě, třeba k jahodám, chmelu či lopatě.
Nechci svůj život nějak pojmenovávat - říct si, jsem herečka, tak teď budu hrát. Jsem Andulka.
Studium trochu usnulo, protože jsem byla tak dlouho v Brně. Sice jsem pořád telefonovala Michalu Vieweghovi, jaký je zadání, ale moc jsem toho nenapsala. Vždycky si totiž na celou stránku napíšu, o čem budu psát, a pak už mám pocit, že je to napsaný.
Chodím na hodiny k Saše Berkový a Michalu Vieweghovi a cítím, že je to přínosný. Nebavíme se, o čem psát, ale jak psát. U Saši to bylo spíš rozvíjení fantazie, u Michala praktické věci. Položil před nás mobil a řekl, popište ho. Nejdřív si klepete na čelo, co to je za koninu, ale pak se do toho pustíte a najednou nevíte - říká se tomuhle čudlík, nebo páčka? Uvědomíte si, jak je těžký popsat něco tak, aby lidi pochopili, že máte na mysli mobil, ne kombajn. S tím, o čem psát, vám neporadí nikdo.
Trvá to už rok a půl, ale teď to trochu flákám. Taky jsem trochu strašpytel a dělám rozhovory jenom s lidmi, které znám. Ty ostatní se bojím oslovit, říkám si, že by se se mnou třeba vůbec nebavili, nebo že bych je nudila. Ale je zajímavé, že vy nemáte žádný napsaný otázky. Já si je vždycky pečlivě sepíšu na lístečky a ty lístečky pak různě nesouvisle vytahuju. Vůbec se nedokážu soustředit a reagovat na to, co ten člověk říká. Ale hrozně mě na tom baví to, že je ta práce vidět. Kdyby se ty časopisy daly na sebe, byla by to už takováhle hromada. Taky ohlasy jsou příjemný.
Jo, a oni mi řeknou, na rozhovory nikoho nepotřebujeme, ale máme tu volnou rubriku Vařím, peču, pletu. A já řeknu, to taky umím. Ty jo, minule se mě na to zeptali taky, a já odpověděla skoro stejně. Tak končim.
 Anna Geislerová na 36. MFF Karlovy Vary. |
 Anna Geislerová na 36. MFF Karlovy Vary. |
