V roce 1975 obdržel za sbírku Želví ostrov prestižní Pulitzerovu cenu. Má obdivuhodné vzdělání a zkušenosti: studoval jazyk a kulturu amerických indiánů, klasickou čínštinu a japonštinu, žil jako mnich, což prý byla báječná zkušenost.
V bouřlivé době první poloviny 60. let učil tvůrčí psaní na univerzitě v Berkeley, kde byli jeho studenti zatýkáni, a tak se hodiny konaly jen tehdy, když se mu posluchači zrovna sešli.
Česky mu vyšly eseje Staré cesty (1995), výbor Ta báseň je pro medvěda (1997) a nejnověji sbírka Hory a řeky bez konce. Snyder v minulých dnech navštívil Prahu na pozvání Festivalu spisovatelů.
Dříve vás spojovali s beatniky. Dnes už to neplatí?
Když řekneme beatnici, myslíme tím zpravidla dobu ohraničenou polovinou padesátých a počátkem šedesátých let, přičemž já svou tvorbou nezapadám do vzorce, jaký si lidé okolo beatniků utvořili. Nicméně se s beatniky, kteří jsou naživu, stále rád přátelím.
V Dharmových tulácích Jacka Kerouaka vystupujete jako Japhy Ryder. Nakolik je ten portrét věrný?
Japhy Ryder je na mně založen pouze zčásti, rozhodně to nejsem já – není to dokument, ale beletrie. Některé pasáže jsou sice více či méně pravdivá líčení věcí, které jsme spolu zažili, jako například horolezecké scény, avšak v jiných pasážích se ode mne Kerouac odklání a rozvíjí vlastní literární postavu. Až mi připadá, že Japhy Ryder je mnohem zajímavější než já.
Vaši vlastní poezii ovlivnilo orientální umění. V čem spočívá zásadní rozdíl mezi uměním Východu a Západu?
Nazval bych to bytím a nebytím, existencí a neexistencí. Východoasijské umění, což je přesnější termín, předpokládá, že skutečná realita se v našem světě projevuje na jednoduché úrovni. Je uměním procesu a energie – nesnaží se zachytit věci nebo objekty, nýbrž energii, které v sobě obsahují.
Takže vy jste blíž té východní tradici?
Vždycky jsem fungoval směrem od západní polokoule: od Spojených států a přes Pacifik do východní Asie. Evropa je pro mě krásným místem, které rád navštěvuji. Přesto bych netvrdil, že jsem nedílnou součástí východní kultury.
Jednou jste uvedl, že vaše básně sledují rytmus vaší fyzické práce. Jak jste to myslel?
To je záludný citát, neplatí vždy. Ale měl jsem na mysli třeba práci v horách: když jsem připravoval turistické stezky, porážel stromy pilou, bušil do skal a kamenů kladivem. Bylo to všechno fyzické a neuvěřitelně rytmické. Zároveň jsem psal básně, které byly převážně jednoslabičné, čerpaly z angličtiny, a inspiroval jsem se monosylabickou čínskou poezií, kterou jsem tehdy četl.
V encyklopediích býváte charakterizován jako dědic Henryho Davida Thoreaua. Cítíte se tak?
Není to úplně pravda. Zaprvé Thoreau neměl nic se ženami, zatímco já měl spoustu přítelkyň a čtyři manželky – i když připouštím, že kdyby Thoreau žil déle, třeba by se zapletl. Zadruhé jsem nikdy nebyl v izolaci: s výjimkou období v horách jsem vždycky žil a pracoval s jinými lidmi. Nejsem stejný typ člověka, ostatně pocházím ze Západního pobřeží a takzvané pracující třídy.
Vzděláním jste antropolog. Ovlivnilo to vaše psaní?
Antropologie je v podstatě prodlouženou rukou historie, sahá desítky tisíc let zpátky. Do své tvorby jsem včlenil fragmenty i přímé citáty z ústně předávané tradice amerických indiánů. Velice dobře se mi pracovalo s postavou kojota – naší verzí šprýmaře, která je, řekl bych, indiánskou verzí dada.
Angažujete se v ekologii. Jsou podle vás současné změny klimatu jen přirozeným výkyvem?
Globální změny klimatu mají dlouhou historii s ohromnými výkyvy oběma směry, ale zdá se, že se nyní děje něco víc. Pozice americké pravice, která oteplování považuje za spiknutí liberálů, se hroutí stejně jako se hroutí Bushův odpor – vědecké důkazy se hromadí a prokazují, že změna klimatu je realitou. Otázka, co ji způsobuje a jak bude nebezpečná, zůstává otevřená. Někteří vědci tvrdí: je skvělé, že diskutujeme o řešení, ale je příliš pozdě. Přesto nemyslím, že je současné oteplování tak hrozné – hrozné je pouze pro lidstvo. Je docela možné, že příroda se v širším slova smyslu dokáže přizpůsobit.
