GLOSA: Clark Jr. přivezl na Hrad skvělou hudbu, zněla ale jak na nádraží

"Co říká? Vlak do Havlíčkova Brodu přijíždí na třetí nástupiště?," procedil skrz zuby kolega ve chvíli, kdy se kytarista Gary Clark Jr. snažil na konci svého skvělého koncertu představit kapelu. Ta ironie byla přesná. Zvuk téhle poměrně hlučné kapely zněl skutečně ve Španělském sále Pražského hradu jak na nádraží.

Gary Clark jr. ve Španělském sále Pražského hradu)

Kdo šel na koncert „připraven“ zejména poslechem Clarkova loňského živého alba, nemohl být zaskočen - a ani nebyl. Hlediště bylo znalé a některé písničky kvitovalo už od prvních tónů aplausem. To se bluesmanům často nestává. Gary Clark Jr. je ale díky překročení striktně bluesového pole do mainstreamu hvězdou nadžánrovou.

Gary Clark Jr

85 %

20. července 2015, Španělský sál

pořádala Správa Pražského hradu

Co jsme si ale mohli uvědomit Clarkovi tváří v tvář lépe než z nahrávek? Tak třeba to, jak je jeho hra na kytaru stylově variabilní: vždy podle ducha písně volí z hluboké studnice bluesové a rockové kytary někdy postupy a la Otis Rush, jindy najazzlý výběr tónů podle vzoru T-Bone Walkera, v klasických rock’n’rollech je styloě přesný a v obecně rockovějších písních až alternativní.

Na koncertě dával Clark hodně sólového prostoru i druhému kytaristovi, to byla také pro ty, co jej viděli poprvé, novinka. A jeho partner mu více než stačil, byl stylově přímočařejší v bluesových písničkách, v nichž obstarával i slideové party. „Ping pong“ kytaristů byl rozhodně pro koncert oživením.

Jaká byla rytmika bohužel vlastně moc nevíme. Jak známo, charakter Španělského sálu neumožňuje nazvučení razantní hudby jinak, než tak, že se každáý rána do bubnu několikrát odrazí od stěn a spolu se zahuhlanými tóny basy vznikne zvuková koule. Víme to už od některých električtějších koncertů Klausových Jazzů na Hradě, varováním byl loňský Keb’ Mo’. Správa Pražského Hradu je ale zjevně nepoučitelná (glosu k tématu najdete zde).

Clarkův koncert byl prostě skvělý, o tom není sporu. Užili si ho nakonec i ti, kteří při podobné muzice nevydrží sedět, opustili svá místa a vrtěli sebou za zadními řadami, což celé skýtalo poměrně bizarní obraz. Bůh ví, jak to celé vnímal Clark. Zvlášť když má zkušenost s odvázaným hraním pro amerického prezidenta v Bílém domě (k vidění na internetu). Jak krásně by mu asi toho teplého úterního večera bylo třeba v některé z hradních zahrad...