Galina Višněvská a Mstislav Rostropovič
Pěvkyně, která byla manželkou slavného ruského violoncellisty Mstislava Rostropoviče, vystupovala během své bohaté kariéry na všech nejvýznamnějších světových pódiích včetně newyorské Metropolitní opery či londýnské Covent Garden.
Z dlouhého seznamu jejích operních roli kritika vyzdvihovala zejména Taťjanu v Čajkovského opeře Evžen Oněgin a Lízu v Pikové dámě téhož autora, Aidu ve stejnojmenné opeře Giuseppe Verdiho či Tosku ve slavném díle Giacoma Pucciniho. V premiéře Višněvská uvedla některá významná pěvecká díla Dmitrije Šostakoviče či Benjamina Brittena.
Její tvůrčí život v SSSR komplikovaly konflikty s úřady, způsobené mimo jiné podporou, kterou na přelomu 60. a 70. let minulého století slavná zpěvačka poskytovala pronásledovanému spisovateli Alexandru Solženicynovi.
Galina Višněvská
V roce 1974 byla nucena i se svým manželem z vlasti odjet, byla zbavena sovětského občanství a žila v USA a ve Francii. Petrohradská rodačka se do Ruska vrátila v roce 1990 a stala se čestnou profesorkou Moskevské konzervatoře. V roce 2002 v Moskvě založila Centrum operního zpěvu, které nese její jméno.
V roce 2006 udělila Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 Galině Višněvské cenu za celosvětový přínos medializaci hudby. Ocenění si zpěvačka kvůli nemoci nemohla osobně převzít, nicméně na českou metropoli prý vzpomínala velmi osobně. Právě tady se totiž v roce 1955 seznámila se svým budoucím manželem Rostropovičem. K setkání došlo náhodou při snídani v hotelu, oba umělci tehdy přijeli účinkovat na festival Pražské jaro.
Jak vzniklo nejslavnější „festivalové manželství“Podle knihy 60 Pražských jar Antonína Matznera byl při snídani v hotelu Alcron v roce 1955 Mstislav Rostropovič krásou Galiny Višněvské tak uhranut, že od stolu nešetrně odstrčil jejího klavíristu Abrama Makarova a okamžitě se snažil upoutat její pozornost. A to aniž by ji předtím slyšel zazpívat jediný tón. Ani Višněvská svého o rok mladšího nápadníka nikdy předtím neslyšela hrát. Zbylé dny pobytu v Praze trávili procházkami po Malé Straně a Petříně, a to i přes rizika spojená se sledováním dohlížiteli sovětské výpravy na každém kroku. Višněvská později řekla: "Očekávala jsem lásku, pro niž by stálo za to umřít jako mé operní hrdinky. Letěli jsme si vzájemně v ústrety a žádná síla nás nemohla zadržet." |
