Kromě toho Anna Fárová o dceřině tvorbě roky píše a v neposlední řadě charakter černobílých aranžovaných fotografií Gabiny Fárové není v zásadním rozporu s atmosférou komorního výstavního prostoru, jenž v domku vznikl. Potíž tkví v tom, že dvacítka černobílých prací - shrnutých pod hravý název Gabinetky - je ve svém vyznění neurovnaná, jsou to jen ukázky, náznaky a přísliby z díla, které prozatím, soudě dle publikací, ohlasu a hlavně kvality autorčiných výstav, kulminovalo v první polovině 90. let.
Na psaní Anny Fárové mám rád, jak stále více tíhne k lapidárnosti, ale tentokrát je její text (umístěný na výstavě a připojený k souboru pohlednic, jenž k výstavě vyšel) poněkud mimoběžný; jako kdyby interpretka konečný soubor pořádně neviděla. Fárová uvádí, že Gabinetky "vznikly kolem roku 1993 po narození prvního dítěte jako zpozornělý pohled na nejbližší okolí. Odrážejí Gabinino spojení se vším, co bezprostředně žije a co ji vizuálně oslovuje." Zastoupené snímky ovšem vznikly v letech 1993-2001. Jsou tu variace stínoher s geometrickými útvary a postavami (obdobné práce zahrnoval cyklus Třídy 1992-93), dále zátiší s předměty, k nimž má fotografka nejspíš velmi důvěrný vztah.
Hlavní díl však náleží aktům z posledních čtyř let. Ve srovnání s eroticky razantními, psychologicky trýznivými a obrazově expresivními i exkluzivními akty z počátku deváté dekády můžeme u nových fotografií sledovat emocionální i estetické zklidnění, "zobyčejnění", zlaskavění. Ovšem vyrozumět z těchto několika snímků něco solidnějšího o autorčině momentálním vývoji nelze. Pouze matně tušíme jakousi pozvolnou proměnu, ohledávání nových výrazových možností včetně uměleckého tápání. A to je i na komorní výstavu trochu málo.
 Gabina Fárová: Ola (1994). |
 Gabina Fárová: Akt (1997). |
 Gabina Fárová: Bez názvu (1995). |
