Písničkář František Nedvěd | foto: David Neff, MAFRA

Já jsem pragmatický a Honza snílek, říká František Nedvěd o bratrovi

  • 0
Legenda folkové a trampské hudby František Nedvěd letos oslaví sedmdesátiny. Jak vyrůstal na Sázavě? Jak vypadalo koncertování Nedvědů za komunismu? Jak ho vnímají trampové? Co je s o rok starším bratrem rozdělilo? Proč už se nikdy nedají dohromady? O tom všem je rozhovor v týdeníku Téma.

Máte vůbec trampskou přezdívku?
Ne. To jen svědčí o tom, že jsme nebyli žádní velcí trampové. To táta jo. Jezdil sem na osadu Toronto a v Praze měli kapelu. Minulý rok mi přišla fotografie, jak jde po Karlově mostě s kolegy z kapely Pražská parta. Je to takové potvrzení, že táta dělal muziku už ve čtyřicátých letech. Dojalo mě, že najednou přijde fotografie mého táty v klobouku, když mu bylo třeba dvaadvacet.

Váš otec byl prý za války v koncentráku.
Byl. Moc o tom nevím, ale asi tři nebo čtyři roky. Přišel tam o zdraví, o koleno a o zuby. Užil si tam svoje.

Proč ho nacisté zavřeli?
Vůbec netuším. Zjistil jsem, že o svých rodičích toho vím strašně málo. Sami o minulosti nemluvili a my se o to tehdy asi nezajímali. Až najednou táta odešel a my zjistili, že vůbec nic nevíme. Snad byl dokonce i sirotek, který vyrůstal u jiných rodičů. Přesně netuším a i těch hrůz z koncentráku nás úplně ušetřil. Měli s námi dost starostí i bez toho. Byli jsme se sestrou tři děti a táta vydělával 1 600 korun měsíčně. Takže se nám snažili udělat život tak, jak si představovali. A to se jim podle mého povedlo.

S bratrem jste k sobě měli blízko?
Vyrůstali jsme sice spolu, ale každý vlastně někde jinde. Spolu jsme chodili na jídlo a spát do chaty, ale on byl vždycky trochu jinej. Byl samotář a chodil na Mravenčí skálu. Ale snad i za holkama, což jsem samozřejmě nevěděl, protože jsem byl s partou někde v lese. Hráli jsme kuličky, zatímco on už měl jiné potřeby než my. Byl mnohem větší romantik, vylezl na tu skálu, kde si sedl a skládal písničky. Nebo co já vím. (směje se) Občas se tam objevil nějaký nápis a propíchnuté srdíčko.

Trápil se?
Netrápil, vždycky byl v pohodě. Akorát jednou utekl tátovi z domova, protože měl milou v Teplicích. Táta ho hledal někde po polích a měl o něj strach. Ale on se pak vrátil domů jakoby nic. Už tenkrát byl bohém.

A vy se za bohéma nepovažujete?
Já a bohém? Vůbec ten pocit neznám. A nedovedu si představit, že bych se vznášel někde ve výšinách. Ne, já jsem pragmatický člověk. Honza snílek.

Ale i vy zpíváte o lásce, touhách, romantice.
Já jsem romantik, ale má to svoje meze.

I pragmatik má hodně fanynek, když je hvězda. A poslouchají vás určitě více holky.
No to jsem si už všiml. Na některých koncertech je devadesát procent ženských.

Nebylo to pokušení?
Samozřejmě že ano!

Celý rozhovor najdete v pátečním vydání týdeníku Téma.