Fotografovat přestal před třiceti lety. Vždy se bránil rozhovorům s novináři, neboť interview je podle něj pouhým "blábolením", a odmítal se také nechat portrétovat.
Od té doby, co pouze kreslí a maluje, se už na veřejnosti téměř neukazuje. Výjimku udělal letos v Paříži při příležitosti založení své nadace. Na recepci pronesl několik vět, které následně přetiskl deník Los Angeles Times.
"Nejsem si jistý, že jsem fotograf. Nikdy jsem jím nebyl. Fotografie mě nějak zvlášť nezajímá. Není důležitá. Nemám žádný plán. Žiji ze dne na den."
Přibližně ve stejné době ho v jeho domě navštívila novinářka Susan Stambergová. Také jí řekl: "Nikdy nepřemýšlím o fotografii, nezajímá mě." Stambergová navíc ve vysílání americké radiostanice NPR prozradila, že v pařížském bytě Cartier-Bressona nevisí jediný snímek, pouze kresby a obrazy, jimž vévodí velký Matissův olej.
Dřívější světoběžník, nevycházející do ulic bez fotoaparátu, je prý v současné době nejšťastnější ve venkovském ateliéru, kam přes léto jezdí se svou ženou Martine Franckovou a kde s oblibou maluje akty.
Zdálo by se tedy, že je Cartier-Bresson buď zatrpklým starcem, nebo se úplně minul "povoláním", jež ho proslavilo. Ale tak tomu není. Fotografii totiž od počátku chápal jako jednu z větví malování. Stejně jako surrealisté, s nimiž se přátelil od nástupu jejich hnutí ve třicátých letech. Nic na tom nemění, že k realitě přistupoval podstatně odlišným způsobem.
Zatímco fotografové-surrealisté v ní zaznamenávali krátké záblesky nadreality, tedy něco skutečného, a přitom přízračného, Cartier-Bresson dokázal vnímat a zachycovat pomíjivé momenty, které v sobě obsahují podstatu, jádro dané situace. Meziváleční reportéři potřebovali k vylíčení události sérii několika snímků, Cartier-Bresson si vystačil s jedním záběrem.
Jednoduše řečeno: do malé části vteřiny dokázal vtěsnat jak děj právě probíhající, tak bezprostředně předcházející a následující. Takové okamžiky sám později pojmenoval jako "rozhodující".
Ne každý s touto interpretací souhlasil; v druhé půli minulého století řada teoretiků a fotografů objektivnost Cartier-Bressonových výpovědí zrelativizovala. Protože jeho fotografie ukazují svět natolik poeticky a s takovým výtvarným šarmem, že jsou daleko atraktivnější než holá skutečnost.
Ať už je pořizoval ve třicátých letech ve Francii, Španělsku a Mexiku či v letech padesátých v Sovětském svazu, Číně či v Indii. Přes tyto "výtky" však platí, že výjimečná vizuální kvalita těchto záběrů až na výjimky nesnižuje závažnost toho, co se na nich děje.
Cartier-Bresson byl největším výtvarníkem mezi fotoreportéry. Jestliže se ve stáří vrátil ke štětci a plátnu, nemusí to znamenat rezignaci na fotografické médium, ale celkem logické vyústění jeho životní cesty. Aparát nejspíš odložil proto, že s ním už více dokázat nemohl.
Při připomínání jeho výročí se hodí ještě zmínit tři zásadní pojmy: Leica, Magnum a Fárová. Fotoaparát Leica k autorovi neodmyslitelně patří, právě on mu umožnil poměrně nepozorovaně sledovat okolní dění a "zcizovat" z něj to pravé.
Agentura Magnum, již založil spolu s Robertem Capou, Davidem Seymourem a Georgem Rodgerem, je přes jisté potíže z posledních let dosud nejprestižnějším "klubem" fotožurnalistů. A Anna Fárová? Bez jí sestavené monografie Cartiera-Bressona z roku 1958, vůbec první jeho monografie na světě, by u nás Francouzovo dílo nenašlo zdaleka tolik skvělých následovníků.
 HENRI CARTIER-BRESSON |
