Byla to kniha komponovaná dle autorova přání; odmítal, aby obsahovala běžnou sumu faktografických informací - biografické údaje, seznam autorských výstav ap. Nyní jde o monografii rozsahem a formátem skromnější, o druhý svazek "komorní" edice FOTOTORST; první titul patřil Alexandru Hackenschmiedovi, třetí bude zasvěcen fotografiím od malíře Alfonse Muchy.
Nový výběr z Holomíčka se podřídil pravidlům, jichž se edice hodlá držet, a tudíž čtenář na začátku nalezne studii o fotografovi a na konci knihy ryzí faktografii. Vazba mezi studií a obrazovou částí je vágnější než u vstupního svazku, který teoretik Jaroslav Anděl pojal jako integrální celek: vybíral i Hackenschmiedovy fotografie a záběry z jeho experimentálních filmů.
U Holomíčka autor studie, teoretik a kurátor Antonín Dufek, uvažuje odtrženě od konkrétní sestavy, již kniha obsahuje. Spokojí se s konstatováním, že "Holomíček není fotografem pro tisk, ten nikdy nemůže nahradit zážitek z výstavy, umožňující simultánní působení promyšleně strukturovaného množství". Skoro se chce knihu zaklapnout, když je předesíláno, že to, co tiskovina může z autorova díla nabídnout, je beztak jen okleštěnec. Přitom tomu tak není! Nepíšu to nad Dufkovými kurátorskými a interpretačními výkony z poslední doby poprvé, a vypadá-li to snad, že je to vůči němu nějaká osobní zaťatost, žádná v tom není.
Co ale naplat, když i vstupní studie o Holomíčkovi postrádá soustředěnost. Jen výjimečně tu nalezneme výstižnou charakteristiku ("Vytvořil mnoho autoportrétů, ale vlastně celé jeho dílo je autoportrétem."), zato se studie hemží formulačně zamotanými partiemi, nadbytečným opakováním tvrzení, že Holomíček není ani dokumentarista, ani fotožurnalista, i pofiderními generalizacemi, například že Holomíček "jako divadelní fotograf má těžko konkurenci". Kde? Ve světě? Anebo "jen" doma? Co třeba divadelní fotografie Jaroslava Krejčího? A ještě jeden příklad: "Holomíček pozměnil tradici české fotografie založenou na výtvarnosti, na zdůraznění autorského podílu, na autorském odstupu," píše Dufek, nicméně o kus dál tvrdí, že autenticita "ještě před čtyřmi desítkami let byla alfou a omegou všeho uměleckého snažení".
Nezamýšleným vyvrácením teoretikova tvrzení o Holomíčkovi jako fotografovi, který "není pro tisk", je však sama podstata svazku, její obrazová část sestavená nakladatelem Stoilovem a dvojicí grafiků Najbrt a Lev. Z bezbřehého, mnohatisícového fotografova kronikářství vybrali práce letité, známé (některé už publikované v první monografii z roku 1995), ale i záběry nedávné či úplně nové. Možnost publikovat snímky ze soukromí Václava Havla, s nímž se fotograf přátelil, využili decentně.
Snažili se o volnou kompozici knihy do dvoustran, kdy protilehlé fotografie si konvenují náladou, motivy, námětem. Jistě, někdy je ta vazba notně intuitivní, toliko tušená, ale u Holomíčka by jakýkoliv pevný mechanismus šel proti smyslu jeho spontánních záznamů. Pokusila-li se první monografie o evokaci autorovy výstavní metody tím, že občas reprodukovala několik fotografií na jedné stránce, nynější kniha je věrná zásadě jedna práce na stránce. Nevadí to.
Jistěže mizí typický holomíčkovský aspekt obrazové mnohosti, onoho zavalení diváka stovkami snímků, ale není to na škodu. Takto je zdůrazněn rys, jenž je při mozaikovité prezentaci potlačen, totiž pouze zdánlivý amatérismus a naivismus jednotlivých autorových fotografií. I v tom tkví příčina důležitosti Holomíčkova díla. Díla, které - a zde se naopak sluší Antonína Dufka s klidem citovat - "manifestuje nutnost diferencovat hodnoty, jinak bychom museli celebrovat všechny upomínkové fotografie stejně" jako snímky Holomíčkovy.
Antonín Dufek: Bohdan Holomíček. Fotografie vybrali Viktor Stoilov, Aleš Najbrt a Pavel Lev. Překlad Derek Paton. Edice FOTOTORST, svazek 2, Torst, Praha 2000, 124 stran, náklad a cena neuvedeny.
Nový výběr z Holomíčka se podřídil pravidlům, jichž se edice hodlá držet, a tudíž čtenář na začátku nalezne studii o fotografovi a na konci knihy ryzí faktografii. Vazba mezi studií a obrazovou částí je vágnější než u vstupního svazku, který teoretik Jaroslav Anděl pojal jako integrální celek: vybíral i Hackenschmiedovy fotografie a záběry z jeho experimentálních filmů.
U Holomíčka autor studie, teoretik a kurátor Antonín Dufek, uvažuje odtrženě od konkrétní sestavy, již kniha obsahuje. Spokojí se s konstatováním, že "Holomíček není fotografem pro tisk, ten nikdy nemůže nahradit zážitek z výstavy, umožňující simultánní působení promyšleně strukturovaného množství". Skoro se chce knihu zaklapnout, když je předesíláno, že to, co tiskovina může z autorova díla nabídnout, je beztak jen okleštěnec. Přitom tomu tak není! Nepíšu to nad Dufkovými kurátorskými a interpretačními výkony z poslední doby poprvé, a vypadá-li to snad, že je to vůči němu nějaká osobní zaťatost, žádná v tom není.
Co ale naplat, když i vstupní studie o Holomíčkovi postrádá soustředěnost. Jen výjimečně tu nalezneme výstižnou charakteristiku ("Vytvořil mnoho autoportrétů, ale vlastně celé jeho dílo je autoportrétem."), zato se studie hemží formulačně zamotanými partiemi, nadbytečným opakováním tvrzení, že Holomíček není ani dokumentarista, ani fotožurnalista, i pofiderními generalizacemi, například že Holomíček "jako divadelní fotograf má těžko konkurenci". Kde? Ve světě? Anebo "jen" doma? Co třeba divadelní fotografie Jaroslava Krejčího? A ještě jeden příklad: "Holomíček pozměnil tradici české fotografie založenou na výtvarnosti, na zdůraznění autorského podílu, na autorském odstupu," píše Dufek, nicméně o kus dál tvrdí, že autenticita "ještě před čtyřmi desítkami let byla alfou a omegou všeho uměleckého snažení".
Nezamýšleným vyvrácením teoretikova tvrzení o Holomíčkovi jako fotografovi, který "není pro tisk", je však sama podstata svazku, její obrazová část sestavená nakladatelem Stoilovem a dvojicí grafiků Najbrt a Lev. Z bezbřehého, mnohatisícového fotografova kronikářství vybrali práce letité, známé (některé už publikované v první monografii z roku 1995), ale i záběry nedávné či úplně nové. Možnost publikovat snímky ze soukromí Václava Havla, s nímž se fotograf přátelil, využili decentně.
Snažili se o volnou kompozici knihy do dvoustran, kdy protilehlé fotografie si konvenují náladou, motivy, námětem. Jistě, někdy je ta vazba notně intuitivní, toliko tušená, ale u Holomíčka by jakýkoliv pevný mechanismus šel proti smyslu jeho spontánních záznamů. Pokusila-li se první monografie o evokaci autorovy výstavní metody tím, že občas reprodukovala několik fotografií na jedné stránce, nynější kniha je věrná zásadě jedna práce na stránce. Nevadí to.
Jistěže mizí typický holomíčkovský aspekt obrazové mnohosti, onoho zavalení diváka stovkami snímků, ale není to na škodu. Takto je zdůrazněn rys, jenž je při mozaikovité prezentaci potlačen, totiž pouze zdánlivý amatérismus a naivismus jednotlivých autorových fotografií. I v tom tkví příčina důležitosti Holomíčkova díla. Díla, které - a zde se naopak sluší Antonína Dufka s klidem citovat - "manifestuje nutnost diferencovat hodnoty, jinak bychom museli celebrovat všechny upomínkové fotografie stejně" jako snímky Holomíčkovy.
Antonín Dufek: Bohdan Holomíček. Fotografie vybrali Viktor Stoilov, Aleš Najbrt a Pavel Lev. Překlad Derek Paton. Edice FOTOTORST, svazek 2, Torst, Praha 2000, 124 stran, náklad a cena neuvedeny.
 Mladé Buky, 1967. |
 Janské Lázně, 1984. |
 Adler Trumpf - Moje první auto, Mladé Buky, snad 1965. |
 Bílý Újezd, 1971. |
 Žehuň, asi 1973. |
 Hrádeček, 1975. |
 V nějaký vesnici pod Řípem, 1995. |
 Brzo ráno 21. 8. 1968 v Trutnově. |
