Oscar Tarrio a Manuel Ferreira v roce 1929 při Americkém fotbalovém poháru

Oscar Tarrio a Manuel Ferreira v roce 1929 při Americkém fotbalovém poháru | foto: archiv AFP

Fotbalem proti tíze života

Jaký je rozdíl mezi svazkem próz Osvalda Soriana Centrforvard a Fotbalovými deníky prozaika Jiřího Hájíčka? Zhruba takový jako mezi fotbalem v Argentině a v Česku.

Ale trochu vážněji, byť úvodní přirovnání není myšleno coby pouhý fórek. Ty dvě knihy se na tuzemských pultech sešly souběžně. Jejich autory jsou ve svých vlastech respektovaní spisovatelé: Osvaldo Soriano (1943-1997) odjel z Argentiny v sedmdesátých letech před vojenskou diktaturou, po návratu tam byl vyhledávaným tvůrcem; česky od něho v roce 1986 vyšel svazek dvou novel Knokaut.

Jiří Hájíček (1967) náleží mezi přední české prozaiky střední generace, na kontě má tři romány - za poslední z nich, Selský baroko, získal loni Magnesii Literu v kategorii próza - a dvě povídkové sbírky. Fotbalové deníky naplňují pravidla žánru zvaného novela.

Veselé dusno argentinské
Sorianův svazek Centrforvard sestává ze dvou "poločasů", identicky rozsáhlých částí. Ta první - Nejdelší penalta všech dob - obsahuje jedenáct krátkých textů, můžeme říci povídek nebo črt, které autor původně publikoval v tisku. Druhou část tvoří nedokončená próza Paměti mistra Peregrina Fernándeze, přičemž fotbalista s tímhle jménem je už hrdinou úvodní povídky svazku.

Několikastránková čísla prvního "poločasu" jsou tím druhem psaní, jehož se české literatuře a žurnalistice druhé poloviny minulého století nedostávalo dílem z politických, dílem z uměleckých důvodů. Takzvaná literární či beletrizující žurnalistika potřebuje alespoň relativně svobodný prostor a pochopitelně čerpá z určité literární tradice.

Asi nejblíže tomu, co Soriano provozoval, se ve zdejším kontextu nacházejí texty Oty Pavla, tedy ty kratší, publicističtější a se sportovní tematikou. Zatímco však cizelér Pavel se dopracoval až průsvitné srozumitelnosti a koncentrovanosti, Sorianova literární žurnalistika představuje spontánnější, vychrlenější, divočejší tvorbu.

Jde o dílka v nejednom případě vzpomínkově autobiografická, jejichž hrdiny jsou převážně fotbalisté ze zapadlých končin a provinčních týmů; nicméně dojde i na jména či utkání, která českému čtenáři mohou být minimálně povědomá, včetně Maradonovy "božské" ruky při utkání Argentina-Anglie na mistrovství světa v roce 1982. Takřka hmatatelně je z té knížky cítit, co pro Argentinu fotbal znamená, že je něčím daleko víc než u nás: vášní, způsobem existence, věcí života a smrti.

Na fair play se tu nehraje: "Rozhodčí přijížděl brzy, zdarma poobědval a pak, než se zaplnila první hodina utkání a tribuna začala nervóznět, vyloučil nejlepšího hráče hostí a nařídil penaltu. Potom si šel pro demižon, a pokud hosté dostali slušný nářez, zdržel se i na taneční zábavu," charakterizuje spisovatel titulní postavu textu Gallardo Pérez, rozhodčí.

Jestliže u povídek a črt si nejsme vždy jisti, kde Soriano zůstal žurnalistou přidržujícím se reality a kde navrch získal básník, jehož imaginace plodí smyšlenky, u rozsáhlejších Pamětí mistra nemáme pochyb. Stařičký fotbalista chrlí jednu neuvěřitelnou příhodu za druhou, spřádá bizarní setkání se Stalinem, Sartrem, Camusem, generálem Péronem a dalšími historickými figurami. Pobaví to, nicméně spontaneita si tu již podává ruce s rozháraností a náčrtnictvím.

Česká tíha
Léto 2006, čas fotbalového mistrovství světa v Německu. Hmotně dobře zajištěný, nepříliš šťastně ženatý, o fotbal se důkladně zajímající pražský čtyřicátník Jan Převorský měl na ten šampionát vyrazit. Jenže místo toho, vinou okolností, jež je zde zbytné rozepisovat, několik dní popojíždí v novém voze českými městy sem a tam - spolu s devatenáctiletou Simonou, z níž se vyklube jeho polovlastní sestra. Dva lidé, kteří se dosud neviděli, dva světy, které k sobě patří i nepatří.

Kromě věku má Jan Převorský s Jiřím Hájíčkem nejspíš společnou přinejmenším onu fotbalovou vášeň - spisovatel na svých internetových stránkách (www.hajickek.info) mezi odkazy na jiné webové adresy zařadil i dva prokliky na fotbalové oddíly.

Fotbalový námět sice tvoří neoddělitelnou (ba titulní) součást Hájíčkovy novely, avšak není to rovina ani významově nejdůležitější, ani autorsky nejzvládnutější. Převorský si dlouhá léta píše deníky se záznamy o kopané a Hájíček nechává Simoně, potažmo čtenáři, do těch zápisků nahlédnout. Jde o nenápaditá, vlastně dost frázovitá líčení zápasů českého týmu na německém mistrovství a pár poznámek k tomu.

Ani metafora fotbalové hry coby obrazu života, s níž Hájíček v novele rovněž pracuje, nevyznívá originálně. Takže uondaně realistické vyprávění? Také, ne však docela. Výsledný dojem z Fotbalových deníků pozvedá autorův "emoční" vklad do obou hlavních hrdinů, do unaveného, podrážděného, zmarnělého Honzy a plácající se, bezmála bezprizorní Simony, která ještě nemá opotřebované smysly a dokáže uplatnit čerstvý vhled do lidí. Jak stavy každého zvlášť, tak vývoj jejich vztahu Jiří Hájíček podal s nemalou citlivostí a přesností.

Na závěr jen tolik: jakkoliv je - vzhledem k jejich evidentní různosti - téměř komické "bodovat" společně obě tyto knihy, nakonec jim lze na pomyslné stupnici přiřadit tutéž číselnou hodnotu.

Osvaldo Soriano: Centrforvard
Přeložili Jan Mattuš a Anežka Charvátová. Vydal Julius Zirkus, Modřice 2007, 216 stran, doporučená cena 235 korun
Jiří Hájíček: Fotbalové deníky
Host, Brno 2007, 158 stran, doporučená cena 179 korun
Hodnocení MF DNES: 60%

,