. Václav HavelMnichovská dohoda byla událostí, která poznamenala nebo ovlivnila atmosféru v naší zemi a její dějiny na dlouhá desetiletí. Proto je velmi důležité, aby byla trvalým tématem naší reflexe. A proto je i velmi dobré, že u nás vychází Mnichovský přízrak, velmi zajímavá kniha. |
Benamou, který vedl rozhovory s Françoisem Mitterrandem a působil jako kulturní a komunikační poradce prezidenta Nicolase Sarkozyho, přijede na sklonku září na jednodenní návštěvu Prahy.
Vlastně skoro symbolicky, od mnichovské dohody, která tak neblaze rozhodla o existenci předválečného Československa, uplyne 29. září sedmdesát let. Václav Havel se literárního večera s Benamouem ve Francouzském kulturním institutu osobně zúčastní a ke knize napsal předmluvu.
"Mnichovská dohoda byla událostí, která poznamenala nebo ovlivnila atmosféru v naší zemi a její dějiny na dlouhá desetiletí. Proto je velmi důležité, aby byla trvalým tématem naší reflexe. A proto je i velmi dobré, že u nás vychází Mnichovský přízrak, velmi zajímavá kniha," píše Havel. Jeho vyjádření se včera nepodařilo získat, jelikož měl celodenní program v Brně. Kancelář Václava Havla nicméně jeho podíl na chystaném Formanově filmu potvrdila.
Jak uvedla Martina Formanová, její manžel v Londýně právě pracuje na scénáři k filmu, je možné, že do filmové podoby promluví i Britové. O hereckém obsazení lze v tuto chvíli jen spekulovat – věkově by se při troše fantazie pro postavu Daladiera hodil třeba Gérard Depardieu.
Podle neoficiálních informací má být produkce převážně francouzská, autor knihy asi nebude do natáčení výrazněji zasahovat. Otázkou zůstává, nakolik se bude Formanův film důsledně držet knižní předlohy, která akcentuje francouzskou perspektivu.
. Georges-Marc BenamouMnichovský přízrak (Le Fantôme de Munich) Georges-Marc Benamou pojal knihu Mnichovský přízrak jako zpověď Édouarda Daladiera v osudných zářijových dnech, kdy západní velmoci v Mnichově ustoupily Hitlerovi a dovolily mu připravit Československo o pohraničí. V roce 1968 se mladá americká novinářka rozhodne u příležitosti třicátého výročí konference oslovit k rozhovoru posledního žijícího účastníka: bývalého francouzského premiéra, který žije pozapomenut kdesi na venkově. Žádostem o rozhovor se Daladier nejdříve vzpírá, ale nakonec žurnalistce vyhoví. Z jeho líčení zaznívá sebelítost, hořkost a zklamání – stál přece sám proti celému světu! Nevybíravě hodnotí Chamberlaina, který ho donutil, aby nechal ve štychu ty "chudáky demokratické a frankofilní Čechy". Málokdy se v textu objevuje korektnější a historicky přesnější výraz Čechoslováci – na slovenský národ Daladier nebo autor nějak pozapomněli. Daladier si stěžuje, jak mu třináct hodin v Mnichově změnilo život a vlastně zkazilo do té doby hvězdnou politickou kariéru. Není to však jednostranná obhajoba politika, kterého k dohodě s diktátory nutil strach z opakování války a mimo jiné i obava, že by do ní musel jeho syn. Díky pohledu novinářky si čtenář uvědomuje, že ani Daladier není takové neviňátko. Když si stěžuje na francouzskou izolovanost, vmete mu Američanka do tváře, že Čechoslováci, a hlavně jejich prezident Beneš, cítili totéž, když je spojenecká Francie zradila. |